Vzpomínám si, jak jsem se před nějakými, tuším už málem patnácti lety - kdeže ty sněhy jsou - v tehdejším Českém deníku zamýšlel nad výsledky berlínských voleb. Dopadly dle mého gusta a já, jat vítěznou euforií, jsem z toho odvodil prognózu širších a trvalých změn. Vývoj mě pochopitelně neposlechl, další volby přebarvily Berlín do červena, no, dnes už bych takovou hloupost neudělal. Z jedněch voleb, zvlášť lokálních, se nestřílí, dopadnou jednou tak, podruhé onak, je pošetilé z nich vyvozovat, jakým směrem se nyní bude ubírat demokracie. I umínil jsem si nevyjadřovat se příště k takovým událostem. Proběhly však nedávno volby v německé zemi Hessensku a dvě okolnosti mě přiměly své někdejší předsevzetí porušit. Je důvod, proč by mohly zajímat i českého čtenáře.

Když před časem v Německu vznikla krajně levičácká strana Die Linke, slíbili sociální demokraté svatosvatě s tím sdružením zastydlých revolucionářů a enderáckých nostalgiků nic nemít a do žádných koalic ani jiných účelových spojení s nimi nevstupovat. Stalo se však, že si hessenská odnož té strany zvolila za předsedkyni Andreu Ypsilanti, dámu silně levicového smýšlení. Ta si spočítala volební preference, k tomu přihodila svou marxistickou sympatii a vyšlo jí, že by se v nadcházejících volbách nemusela starých usnesení tak kór držet. Hlasy vlastní straně by mohly stačit řekněme na pětatřicet procent, dalších deset dodají Zelení, v německých poměrech podstatně levější než páně Bursíkův dobromyslně ekologický houfec, ještě jednou k tomu pět nebo šest procent od postbolševiků ... vládní většina a s ní židlička ministerské předsedkyně se zdála být na dosah ruky. Zatím sice jen místní, hessenská, ale nebylo by to poprvé, co se taková pozice stala odrazovým můstkem dokonce i k zaujetí křesla kancléřského. Teď ovšem ještě, co kompaktátům s postbolševiky řeknou občánkové ... ale co by řekli. Však oni si zvyknou.

A vida, nezvykli si. Hessenská SPD obdržela nářez, jaký od dob svého založení nezažila, a paní Ypsilanti zmizela v hlubinách politického zapomnění. Ne že by sociálnědemokratické ideje neměly mezi voličstvem dostatečnou rezonanci; ale něco slíbit a pak se na to vykašlat? To se přece nedělá!

Druhou, neméně pozoruhodnou okolností té volby bylo, že hlasy, o něž se svou proradností připravila paní Ypsilanti, si nepřipsala křesťanskodemokratická konkurence, nýbrž tradičně podnikatelsky orientovaní liberálové. Teď, prosím! Uprostřed ekonomického poklesu! Kdo v politice nos a dvě uši má, každý se předhání v plánech, kolik miliard hodlá nasypat do zadrhávajícího hospodářství ... a tady je silná občanská skupina, volající - pozor! Jen žádné další zadlužování! Krize přicházejí a odcházejí, příští tu můžeme mít, než se nadějeme, a na krku pořád ještě nesplacené dluhy z té první! Přitom není zdvojnásobení liberálních hlasů žádná hessenská anomálie, nýbrž průzkumy potvrzený celoněmecký trend. Už to tak vypadá, že má neprivilegovaný občan víc odpovědnosti než jeho vládní činitelé.

Opusťme teď vinorodé Porýní a vraťme se na břeh vltavský. Představa, že by volič ztrestal politika a s ním celou jeho partaj pro holé nic, jen že něco vypustil z huby a pak se na to vykašlal, se v českých poměrech zdá být zvěstí z říše pohádek. Miliardové zlodějny nevadí, zapletení do mafiánských sítí nevadí, natož nějaké, hahaha, nedodržení daného slova. To bychom přece mohli celou politiku rozpustit, kdyby tohle mělo být měřítkem! A zadlužování ... slibte českému voliči, že bude smět prošustrovat budoucnost svých potomků až do desátého pokolení, a slavně zvítězíte.

Nechci se ani dopouštět nevlasteneckých výroků, ani vychvalovat všechno, co se šustne v Němcích, pošetilostí a naivit se tam vyskytne také dost. Ale s nimi i vědomí toho, co se mezi slušnými lidmi dělá a co se nedělá. Přesvědčení, že ani politika nesmí být prostorem ničím neomezené zvůle, že jsou věci, na něž si demokracie zvykat nesmí, nemá-li popřít sama sebe, a že proradnost zasluhuje trestu. A kus prozíravosti k tomu, pomyšlení nejen na užitek teď a hned a rovnou do kapsy, ale na desítiletí dopředu.

V Česku mi všechny tyhle věci žalostně chybí. Politik zde může po libosti lhát, podvádět, něco vypustit zpod nosu a vzápětí se na to vybzdít, a všechno mu projde, občanská vůle ho nepotrestá. Nemáme určitý deficit v chápání demokracie, drazí krajané? Nepodíváme se občas, jak se jí rozumí jinde? Je přece čemu se učit.

Převzato z Annonce s laskavým svolením autora

Hannover