Podle průzkumu veřejného mínění požívají ústavní orgány ČR poměrně velké důvěry občanů. U prezidenta republiky je to podle CVVM 59 procent, u vlády 44 procent, u Sněmovny a Senátu 35 a 34 procent.

K tomu je třeba připojit ještě relativně vysoké volební preference dvou hlavních vládních stran ČSSD a ANO, aby bylo zřejmé, že současná koalice a její politika velké části občanů ČR vyhovuje.

Vzhledem k tomu, že tomu tak je od začátku volebního období, je to svědectví o politické stabilitě země.

Z ústavních orgánů se nejmenší důvěře těší Sněmovna a Senát. To odpovídá povaze věci, tomu, že jsou složeny ze zástupců vládní koalice a opozice. Bývaly ovšem horší časy, kdy důvěra k nim za posledních Topolánkových a Nečasových vlád klesla pod 20 procent.

Toto konstatování však nemůže být důvodem k uspokojení, protože důvěra ve Sněmovnu by měla být i vzhledem k rozdílným preferencím stran vládní koalice a ODS a TOP 09 vyšší než uvedených 35 procent.

Pravicové strany od začátku volebního období fungují jako tvrdá opozice, jež má namnoze z hlediska chodu Sněmovny destrukční charakter.

Obstrukce v jejich podání jsou nejen v rozporu se základními ústavními principy, na nichž je založena parlamentní demokracie u nás, ale znamenají zneužívání zákona o jednacím řádu Sněmovny.

Klasickým příkladem je trvající jednání o návrhu zákona o elektronické evidenci tržeb (EET). Každý, kdo má jen elementární znalosti o průběhu jednání o zákonných návrzích ve Sněmovně, ví dobře, že desítky hodin obstrukcí znamenají neúměrné množství času pro věcné projednávání tohoto návrhu. Je to delší jednání, než si vyžádal nejdůležitější zákon pro rok 2016, totiž návrh zákona o státním rozpočtu. Ten byl projednán rychleji, ačkoliv je to mnohem komplexnější problematika.

U návrhu zákona, jako je EET, nejde o to, aby se hledala nějaká „pravda“ v této věci, jež neexistuje, protože jde o politické opatření, s nímž určité parlamentní strany a společenské síly souhlasí a jiné nikoliv. Ty, co jsou proti němu, asi sotva přesvědčí navrhovatele, aby tuto předlohu stáhl.

Mohou ovšem kritickými příspěvky ukázat na její možné slabiny a vnitřní rozpory a v tomto ohledu přispět k lepší závěrečné verzi návrhu. K tomu by ale stačil zlomek promarněného času.

Vládní koalice od začátku volebního období podcenila procedurální stránky prosazování své politiky a zbytečně nechala opozici velký prostor pro její obstrukční a destrukční činnost.

Neměla připustit např. takové zneužívání přestávek pro schůze poslaneckých klubů, jaké praktikovala TOP 09 a ODS. Občany by asi překvapilo, kolik dnů drahého parlamentního času si tyto jejich přestávky vyžádaly a kolikrát znemožnily průběh schůzí.

V důsledku toho probíhalo jednání Sněmovny nejednou chaoticky. Takové jednání vskutku nemůže ve veřejnosti vyvolat pocit, že zvolení poslanci se chovají odpovědně, že mají opravdu na zřeteli zájmy občanů této země a ne své zvláštní stranické priority.

Tento nepříznivý dojem, kdy Sněmovna se mnoha lidem jeví jako „žvanírna“, poškozuje především vládní koalici, protože ta má za chod komory hlavní zodpovědnost. Oslabují i důvěru občanů v parlamentní demokracii vůbec.

Je tak na stranách vládní koalice, aby si sladily postup – v této věci není namístě, aby jednotlivé koaliční strany přicházely s vlastními iniciativami – a aby připravily potřebná opatření včetně změn jednacího řádu. Tak by se mohla postupně zvýšit i důvěra občanů ve Sněmovnu.

Právo, 14.1.2016