Je až zajímavé, kolik pochybností se vyslovuje o novém ministrovi vnitra Radku Johnovi a s jakou samozřejmostí se přijalo jmenování Alexandra Vondry na ministerstvo obrany. Přitom – pokud jde o to, co přebírají – je v jejich resortech dost velký rozdíl.

Finančně se rozpočet ministerstva obrany pohybuje stále v miliardách, které měly za poslední léta značný podíl na povážlivém růstu státního dluhu, který se nyní tak těžko vyrovnává, kdežto u vnitra jde spíše o miliony, které možná tolik velké státní finanční škody nenadělaly. Ovšem tam jde zase o dost příšerné věci politické a etické, které patrně ještě překračují hříchy armádní a stály už také miliardy, i když ne přímo ze státního rozpočtu, ale z různých podvodů v tak zvaném soukromém podnikání.

Zůstaňme však u obou ministrů. Oba ty pány jsem mohl tak trochu osobně poznat a nemohu o nich z těchto svých vlastních zkušeností říci nic špatného. Radka Johna ponechám zatím stranou, ale vzpomenu Alexandra Vondry. Byl jsem s ním po několik měsíců takřka v denním styku za svého působení v kanceláři prezidenta Havla někdy v roce 1991. V posuzování a řízení běžné zahraničně politické agendy se Vondra nikdy nemýlil, což ovšem bývalo doprovázeno jeho dost protivným sebevědomým jednáním. Mne osobně očividně neměl moc v lásce a každou moji chybu komentoval velmi nevrle.

Zapůsobilo to na mne účinně v tom smyslu, že jsem pak dost podrobně sledoval jeho další kariéru, když už jsme oba dělali něco jiného a osobně se nestýkali. Vondra se stal naším velvyslancem ve Spojených státech a zdálo se, že i tam zůstával Havlovým člověkem. V té době byl na velvyslaneckém místě ve Švédsku Petr Kolář a ten se už zkraje podzimu roku 1997 v jakémsi podivném hnutí mysli rozhodl sdělit něco o tajném kontě Občanské demokratické strany ve Švýcarsku. Zdálo se, že tak činí v dohodě s tehdejším ministrem zahraničí Josefem Zieleniecem, který už pár týdnů před tak zvaným sarajevským atentátem se vzdal místopředsednického místa v Klausově straně a zabouchl za sebou i dveře své pracovny v Černínském paláci.

Jako kandidát jeho nástupce byl poměrně jednomyslně označen Saša Vondra, který se nejdříve tvářil, že tento úřad přijme, ale pak najednou vyrukoval s naivní výmluvou, že jeho děti začaly v Americe chodit do školy, a tak i on by raději v Americe zůstal. Jaká byla skutečná motivace tohoto jeho rozhodnutí, jsme se nikdy nedozvěděli, podobně jako Petr Kolář ani Josef Zieleniec neřekli nic konkrétnějšího o onom kontu ve Švýcarsku. Ministrem zahraničí byl pak jaksi z nouze jmenován Jaroslav Šedivý - mimochodem otec dnešního zástupce nejvyššího představitele NATO v Bruselu. Jedním z prvních činů nového ministra bylo odvolání Petra Koláře ze Stockholmu bez určení dalšího jeho adekvátního umístění v diplomatické službě. Tehdy mu hodila lano Havlova prezidentská kancelář a všechno vypadalo tak, že funguje stále jakási proamerická a protiklausovská klika Havel-Vondra-Kolář. Ta se navíc manifestovala tím, že po skončení Vondrovy mise v Americe nenastoupil na jeho velvyslanecké místo nikdo jiný než právě Petr Kolář.

Po Havlově odchodu z Hradu však náhle Vondra úspěšně kandidoval na senátora, a to překvapivě v barvách ODS, zatímco Havel začal horovat pro Stranu zelených. A o Kolářovi se teď vážně uvažuje, že po jeho skončení v Americe nastoupí jako náš velvyslanec v Rusku, k němuž – jak známo – projevuje větší náklonnost prezident Klaus než Havel či Vondra.

To se zejména projevilo v diskusích o přijetí návrhu administrativy prezidenta George Walkera Buse na výstavbu amerického radaru v Brdech. Havel i Vondra se k tomu návrhu vyslovovali velmi kladně, Vondra dokonce až natolik fanaticky, že v televizi začal strašit znovuzavedením vojenské prezenční služby, kdybychom americkou žádost nepřijali. Nu, dopadlo to nakonec – jak víme – poněkud jinak a lidé si teď mohou klást otázku, proč po takovém osobním politickém neúspěchu právě Vondra má být z vůle ODS postaven do čela ministerstva obrany a proč někdejší oznámitel údajného hříchu té strany Kolář má být právě Nečasovou vládou jmenován velvyslancem v Moskvě.

Velké pochybnosti o optimální vhodnosti Vondrova nového poslání však ukazuje i rozhovor s ním, který vyšel minulý čtvrtek v Lidových novinách. V něm se ozývá neuvěřitelně mnoho jeho nejistoty, co si nyní s tímto resortem počít. Jako příklad může posloužit hned jeho začátek. Cituji – Otázka: „Ještě stále jste zastáncem stíhacího letectva?“ Odpověď: „Armáda musí zůstat jako krabička poslední záchrany. Proto nejsem příznivcem unáhlených závěrů typu ´stíhací letectvo nepotřebujeme´. Stíhačky představují jeden ze znaků suverenity, neměli bychom na ně rezignovat!“ (Konec citátu). A na námitku, že ani koalice na to nemá jednotný názor, Vondra vágně odpovídá, že ta věc vyžaduje důkladnou analýzu za pomoci odborníků. Tím se jaksi přiznává, že taková samozřejmá analýza se neprovedla dříve, dokud se do různých pochybných a navíc zřejmě korupčních zakázek nevložily ony dnes tolik postrádané miliardy.

Takto neurčitě onen rozhovor pokračuje až do konce. Lze jen doufat, že se Alexandr Vondra o skutečně odborné analýzy postará a něco se na činnosti této pijavice státního rozpočtu změní. Právě to si od začátku přeje Radek John, o němž řekneme něco až jindy, pokud se projeví nějaké jeho dobré výsledky ve vládě, na jejichž sliby získal ve volbách překvapivě mnoho hlasů.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6