Na Lisabon se připravuje vytáhnout pod vedením předsedy ústavněprávního výboru Senátu Jaroslava Kubery šik modrých senátorů. Divákům ČT to ve čtvrtek 22.1. v Událostech a komentářích sdělil sám šikovatel Kubera. V odpovědi na jednu otázku pak naznačil jeden z důvodů, proč se k tak riskantnímu kroku odhodlali. To když na adresu Ústavního soudu uvedl

„A kromě toho neřekl, že je v souladu s českým právním řádem, ale, že není v rozporu, což je takový jemný detail“.

Pan předseda správně tuší, že ten rozdíl je velmi, velmi jemný. Řekl bych až nesnesitelně. K rozhodnutí obrátit se znovu na Ústavní soud a to právě v souvislostí s touto jemností senátory nepřímo vybídl pan prezident v rozhovoru pro MF Dnes 29. listopadu loňského roku, tedy krátce po zveřejnění nálezu ÚS. V jedné své odpovědiprohlásil

Senát požádal o výrok, jestli jsou ústava a Lisabonská smlouva v souladu. Nemyslím si, že je náhoda, že Ústavní soud ustoupil k tomu, že místo výroku 'není v souladu' došel k výroku 'není v rozporu'. Neslovíčkařím, je to základní otázka. Tyto dva pojmy nejsou identické. Kdybych byl Senátem, tak bych protestoval proti této metodě.

V této své odpovědi se pan prezident zjevně přeřekl a místo „není v souladu“ měl jistě na mysli „je v souladu“, jinak by nešlo o žádné slovíčkaření, ale zjevně protikladná tvrzení, o jejichž rozdílu není pochyb. O tom svědčí i slova pana prezidenta ve vystoupení na Fóru Hospodářských novin 16. prosince, kde mluvil před podnikateli o světové finanční krizi a jejích dopadech do České republiky:

Senát požádal Ústavní soud, aby řekl, zda je Lisabonská smlouva v souladu s naším ústavou a já nevím, jestli jste si toho všimli, Ústavní soud řekl, že není v rozporu. Já si myslím, že to je docela na kvalitní esej Hospodářských novin, nakolik jsou tato dvě slova identická. Já myslím, že ne, já myslím, že být v souladu je silnější výrok než nebýt v rozporu a jsem přesvědčen, že to ten Ústavní soud neudělal náhodou.

Škoda, že se nikdo z redaktorů Hospodářských novin do zmíněné eseje nepustil, rád bych si ji přečetl. Možná, proto, že si celý nález Ústavního soudu pečlivě prostudovali. Pan prezident má totiž v jednom pravdu: skutečně není náhodou, že Ústavní soud nepoužil výraz „je v souladu“, ale „není v rozporu“. Kdyby pan prezident při četbě nálezu Ústavního soudu došel až k bodu 122, pochopil by proč.

122. Přesné znění ustanovení § 71e odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že (1) dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva je v rozporu s ústavním pořádkem, vysloví tento nesoulad nálezem; v nálezu uvede, se kterým ustanovením ústavního pořádku je mezinárodní smlouva v rozporu, (2) dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem, rozhodne nálezem, že ratifikace mezinárodní smlouvy není v rozporu s ústavním pořádkem.

Doslovné znění odstavců (2) a (3) § 71e zákona č. 182/1993 Sb., jenž nese název „Nález a jeho právní následky“ a jenž je součástí druhého oddílu tohoto zákona nazvaného

Řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a ústavy a čl. 49 ústavy s ústavním pořádkem

je následováno odstavcem třetím, jenž zní

(3) Nález Ústavního soudu podle odstavce 1 brání ratifikaci mezinárodní smlouvy do doby, než bude nesoulad odstraněn.

Ústavní soud tedy nemohl ve formulaci svého nálezu ve věci posouzení „souladu mezinárodních smluv s naším ústavním pořádkem“ použít výraz „je v souladu“, ale jak mu přímo a jednoznačně předepisuje citovaný odstavec (2) § 71e zákona č. 182/1993 Sb., právě jen ono „není v rozporu“. Z ustanovení odstavce (3) pak vyplývá, že v takovém případě ratifikaci Lisabonské smlouvy nic nebrání. Protože Ústavní soud posuzoval soulad jen Senátem vyjmenovaných článků Lisabonské smlouvy, formuloval přirozeně svůj nálezu tak, že shledal, že „Lisabonská smlouva v článcích uvedených ve výroku nálezu není v rozporu s ústavním pořádkem.“

Je smutné, že nikdo z jeho poradců, či novinářů, s kterými na toto téma hovořil, pana prezidenta na výše uvedené skutečnosti neupozornil. A to přesto, že jsou připomenuty v samotném nálezu. Senátor Kubera jako předseda ústavněprávního výboru by je ovšem měl znát sám. Tím spíše, že z vystoupení v Událostech a komentářích plyne, že § 71a zákona č. 182/1993 Sb. pan předseda dobře zná.

Doufám, že pan prezident i senátor Kubera nebudou nadále po Ústavním soudu chtít nemožné a smíří se s tím, že ve smyslu § 71e zákona č. 182/1993 Sb. je konstatování, že mezinárodní smlouva je s naším ústavním pořádkem „v souladu“ přesně, ale opravdu přesně, to samé, jako výraz, že „není v rozporu“.

Ústavní soud na tuto skutečnost upozornil tím, že v Abstraktu ke svému nálezu, jenž ovšem není součástí samotného rozhodnutí Ústavního soudu a jehož význam je pouze informativní (a tedy Ústavní soud při jeho formulaci není vázán zákonem předepsanými výrazy), použil oba výrazy. V tzv. analytické právní větě je Lisabonská smlouva „v přezkoumávaných ustanoveních v souladu s ústavním pořádkem České republiky.“ zatímco v části o nálezu, podobně jako v nálezu samotném, vyjmenované články Lisabonské smlouvy „nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.“

A na závěr ještě poznámku, ilustrující dopad říjnového debaklu ODS v senátních volbách. Protože před nimi měla ODS v Senátu většinu, mohla i bez přispění ostatních senátorů prosadit rozhodnutí Senátu jako komory podat ve věci Lisabonské (či jiné) mezinárodní smlouvy podnět k Ústavnímu soudu ještě před jejím schválením Parlamentem ČR. Aby si mohli modří senátoři na Lisabonskou smlouvu stěžovat u Ústavního soudu dnes, kdy většinu v Senátu nemají, musí Poslanecká sněmovna i Senát tuto smlouvu nejprve schválit. Totéž platí i pro případné podání pana prezidenta. Na tahu je tedy nyní poslanecká sněmovna.