Události posledních dnů zneklidní každého, kdo si jich ještě všímá. Spíše bulvární zájem vzbudila skandální extempore prezidenta Miloše Zemana, vedle toho bylo přistiženo 161 poslanců při neúčasti ve sněmovně, která poté musela přerušit jednání.

Značnou část vlády řídí jeden z největších podnikatelů Česka a jeho popularita roste, další velcí soukromí finančníci jsou hlavními protagonisty státní návštěvy Číny, bohatý developer bere vicepremiéra a několik dalších ministrů či exministrů na svou akci v Oxfordu.

Vzbuzuje to pocit, že demokracie nefunguje. Prezident a poslanci využívají svých pravomocí pouze k získávání osobních výhod, do práce nechodí, anebo ztrácejí sami nad sebou kontrolu. Občas slouží jako stafáž při podnikatelských akcích, jako kdyby jejich funkce neměly žádný jiný význam.

Do sněmovny přijdou jen ve chvíli, kdy je určitá zájmová skupina pověří prosazením nějakého zákona, který jí pomůže k vyšším ziskům. Kdo se vlastně stará o veřejné záležitosti, tak zní otázka. Provoz státu je zřejmě v rukou byrokratů a všechno běží pouze samospádem.

Faktem je, že zažíváme úpadek liberální demokracie, což je proces, který Evropu čas od času postihne. „Liberální demokracie ztrácela na účinnosti kvůli roztříštění voličských hlasů v poměrném volebním systému. Většina parlamentních systémů byla smetena, protože byly neschopné odstranit společenské konflikty,“ popisuje období třicátých let minulého století Antony Beever v knize „Druhá světová válka“.

To se dnes znovu děje v Česku, ostatně také v mnoha jiných státech východní a jižní Evropy. Rozdíl proti třicátým letům minulého století spočívá v tom, že kontrolu nad veřejným životem nepřebírají veteráni první světové války, ale spíše veteráni neomezené privatizace devadesátých let, občas doplněné nějakým populistickým hnutím. Vyhlídky demokracie se v každém případě ztrácejí v mlze i dnes.

Existují pochopitelně nástroje, jak negativní trend obrátit. Demokracie hodna toho jména totiž vždy nabízí možnost, jak změnit poměry, aby politický systém znovu fungoval. Nejčastěji se používají dvě metody, které se obvykle musí navzájem doplňovat. Především se zavádějí prvky přímé demokracie, které dávají voličům nepochybnou možnost o něčem konkrétním rozhodnout, ať už je to obsazení politické funkce, povolení nějaké gigantické stavby či důležitou změnu vládní politiky.

Hlas lidu, který může podlehnout nabídkám prvoplánových řešení, se přitom doplňuje posílením role odborníků, pro které se zřizují nezávislé instituce s možností nabídnout promyšlenou regulaci některých oblastí veřejného života. V celém vyspělém světě se prosadily nezávislé centrální banky, debatuje se o zavedení expertních komisí ke kontrole státního rozpočtu, uplatňují se i nezávislé expertní skupiny pro ekonomiku apod.