Mnozí politici působí dojmem, že své funkce získali za odměnu, mají je na okrasu, nebo jsou prostě jen součástí jakési hry. Když země funguje bez větších potíží, proplouvají, aniž by je někdo péroval. Horší to je, když přijde krize.

Vzpomeňme třeba na ničivé povodně, při kterých se kdejaký funkcionář obul do gumáků, oblékl do pláštěnky a vydal se pózovat k zaplavenému území. Od hasičů a policistů víme, že tam vesměs překáželi. Hlavně že vznikly jímavé fotky a akční televizní záběry.

Dnes naštěstí není kde vypínat hruď. Budovy infekčních klinik v pozadí nejsou příliš atraktivní kulisou. Kromě toho nelze demonstrovat viditelné úspěchy v řešení krize. Kdy koronavirová epidemie odejde a kolik obětí si vezme s sebou, nikdo nedokáže říct.

Rovněž není pochyb, že členové vlády, hejtmani a starostové mají práce nad hlavu. Dokonce i opozice omezila své aktivity a k vládnímu úsilí jen občas něco podotkne, tu pochvalně, tu kriticky. Do popředí se dostávají činy.

Na první pohled působí Babišův kabinet razantně a akceschopně. Na rozdíl od některých jiných evropských států nenechává nic náhodě. Tlumí chod země na minimum. Do práce, na nákup a domů, zní jasný pokyn občanům. Nikdo nepochybuje, že takto lze šíření nemoci skutečně omezit.

Mít k vládnímu postupu výtky je o to těžší, že pro nastalou situaci nemáme srovnání a nevíme, jestli by si v ní jiní správci země počínali lépe. Přesto se dvě oprávněné výtky rýsují.

Za prvé je otázka, jestli jsme byli na šíření tohoto či jiného viru dostatečně připraveni zásobami dezinfekce, roušek a dalších ochranných pomůcek. Vždyť různé pandemické a krizové plány leží ve stolech a trezorech dávno. Papír unese ledacos. Jaká ale byla realita ve skladech Státních hmotných rezerv?

Když poslanec za ODS Bohuslav Svoboda vznášel koncem ledna ve sněmovně dotěrné dotazy, dostalo se mu odpovědi, že všeho je dost a není o čem vést diskusi. Realita je ovšem jiná. Je už skoro jedno, jestli budeme vinit politiky, nebo státní úředníky, ale zdá se, že švejkovská laxnost se nám opět vymstila.

Není také jisté, nakolik si premiér a ministři uvědomují, že jejich úkolem není provozovat mikromanagement a řešit detaily, nýbrž přijímat strategická rozhodnutí, informovat a komunikovat s občany tak, aby byli uklidněni. Předseda vlády, který slibuje, že mu stačí zavolat a osobně doveze respirátory tam, kde chybějí, se zjevně minul profesí. Uvědomuje si dělbu rolí mezi politiky a úředníky?

Je pěkné, že jedna tiskovka střídá druhou, ale k čemu jsou, když na nich zaznívají i informace nepřesné či zavádějící? Zatímco na sousedním Slovensku empaticky a srozumitelně promlouvají k lidem premiér Pellegrini i prezidentka Čaputová, u nás působí premiér Babiš (ANO) chaoticky a podrážděně a prezident Zeman zmizel úplně. Nezbývá než se spolehnout na klidný a vlídný tón ministra zdravotnictví Vojtěcha (za ANO) a ministryně financí Schillerové (za ANO) či na přesnost a věcnost ministra vnitra Hamáčka (ČSSD) a ministra průmyslu a obchodu a zároveň ministra dopravy Havlíčka (za ANO).

Vláda naslouchá expertům a epidemii řeší. Přešlapů a nervozity by se ale měli její členové vyvarovat. Stačí nějaká strategická nebo komunikační chyba a občané by v ni mohli ztratit důvěru. Dnes by to bylo kontraproduktivní a zítra by to politiky mohlo mrzet u voleb.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)