Slovutní pánové Pehe a Jičínský se ve velmi expresivních polemikách pokusili obvinit ODS a mě osobně z ústavní neznalosti a snad pokusu o puč. Nechci zabíhat do formulačních otazníků ústavy a vést polemiku na téma, že nikdo nikdy neřekl, že k důvěře stačí 100 hlasů, ale že je pouze s otazníkem, jak rychle je nezbytné, aby vláda podala demisi. To je problém, který bude třeba řešit až po výsledku hlasování o důvěře. Oba pánové ovšem jako automatismus předkládají tezi, že Sněmovna se musí k žádosti vlády o důvěru vyjádřit do 30 dnů. (A já si jen mohu klást otázku, zda je to opravdu pouze nepochopení, nebo příprava na nějaké obstrukční jednání ve Sněmovně, jak jsme jich už přes léto zažili nepočítaně.) Toto pokládám za skutečně elementární omyl, který by ovšem při pokusu o jeho důsledné dodržování byl přímým návodem k nekonečným šarádám opozice ke zdržení projednávání otázky důvěry! Vůbec netuším, kde tato představa o 30denní lhůtě pro Sněmovnu vznikla.

Ústava stanoví, že vláda je povinna předstoupit před Poslaneckou sněmovnu do 30 dnů po svém jmenování a požádat ji o důvěru (čl. 68 odst. 3). Jednací řád pak stanoví, že předseda Sněmovny zařadí žádost vlády o vyslovení důvěry na schůzi Sněmovny tak, aby mohla být projednána do 30 dnů od jmenování vlády (§ 82 odst. 1). To jsou ale úkoly pro vládu a předsedu Sněmovny!

Jde o to, aby ani vláda, ani předseda Sněmovny nemohli svévolně bránit Sněmovně v jejím možná nejdůležitějším úkolu, tedy projednání otázky důvěry vládě. Ale v žádném předpise není ani náznak, že by Sněmovna měla omezenu délku svého jednání o tak důležitém bodu. Ústava totiž správně předpokládá, že Sněmovna je v této věci suverén a délku jejího jednání nelze omezit.

Navíc i z dalších ustanovení ústavy je patrné, že vždy, když ústava předpokládá, že nějaká lhůta je pro určitý ústavní orgán nepřekročitelná, pak také zcela jasně stanoví fikci, co v případě překročení takové lhůty platí (viz čl. 44 odst. 2, nevyjádříli se vláda do 30 dnů k návrhu zákona, platí, že se vyjádřila kladně, či čl. 46 odst. 3, nevyjádří-li se Senát do třiceti dnů k návrhu zákona postoupeného Sněmovnou, pak je návrh přijat).

Zvláště zajímavé by bylo ptát se v duchu výše zmíněných ustanovení mých oponentů, co že si tedy představují, že se po marném uplynutí 30denní lhůty stane? Je důvěra vyslovena? Z analogie ostatních ustanovení, která předpokládají kladné stanovisko při překročení lhůty, by to tak mohlo vypadat! To je samozřejmě vtip, ale asi stejně blízko pravdy jako předpokládat, že důvěra vyslovena nebyla.

A poslední praktická poznámka. Naše ústava i jednací řády obou komor jsou postaveny na teorii vůle většiny při ochraně práv menšin. Opravdu si je někdo v celém kontextu našeho ústavního systému schopen představit, že by obstrukční projevy jakékoli menšiny v poslední den této smyšlené lhůty mohly vést k fikci nevyjádření důvěry v rozporu s vůlí většiny? To se mi zdá opravdu hodně za vlasy přitažené vnímání úlohy Poslanecké sněmovny.

Osobně bych dokonce v dnešním absurdním a zablokovaném stavu 100:100 jako nejrychlejší a nejčistší cestu k novým volbám (navíc nejdoucí přes nějaké umělé pokusy o trojí vytváření vlád nebo rychlou novelu ústavy) viděl právě vládní blokační polovinu, která požádá o důvěru, současně předloží zákon spojený s otázkou důvěry a současně zablokuje jejich projednání na dobu tří měsíců a tím umožní prezidentu republiky vyhlásit předčasné volby.

Právo, 26.9.2006

poslanec PČR za ODS