Když po pádu Mirka Topolánka z postu volebního lídra ODS naskočil na uvolněného koně „věčný místopředseda“ Petr Nečas, ihned mu média přišila slušivou nálepku „Pan Čistý“. Není divu, ODS má v poslední době pověst strany, která je snad nejvíc provázána s rozmanitými podnikatelskými aktivitami, o roli různých lobbistů na vrcholové rozhodování si šuškají i vrabci na střeše.

Nečas jako nedávný ministr práce a sociálních věcí si v podnicích, které mohli provozovat pánové Langer, Topolánek a další, patrně ani nemohl smočit, maje portfej i vliv dostatečně vzdáleny podobným pokušením. Proto si novináři usmysleli, že Nečasovi nasadí zlatou korunu toho, jenž přivede do strany slušnost a morálku.

Jenže se na leccos zapomíná. Petr Nečas byl už v letech 1995-6, tedy ve svých pouhých jedenatřiceti letech, prvním náměstkem ministra obrany. Jako takový nepochybně přinejmenším viděl do velkého množství nákupů a jiných hospodářských transakcí, které resort obrany a armáda jako taková realizuje v řádech miliard. O kontaktech s americkými zástupci obchodu se stíhačkami si také špitá leckterý vrabec. Naštěstí pro Petra Nečase značně nekonkrétně. Jenomže právě takové špitání znělo médii v roce 1997, kdy se Nečas stal na jednu noc ministrem vnitra. Přesněji řečeno – nabídku od tehdejšího premiéra Václava Klause jeden den přijal a druhý den vrátil. Odkázal se na rodinné důvody. Když si projedete dobový tisk, dočtete se o řadě jiných důvodů, které jej k tomuto zvláštnímu kroku mohly vést. Nestává se každý den, že by se někdo tak podivuhodně vzdal ministerské funkce, že.

O této epizodě se nedočtete samosebou pranic ani na osobních stránkách Petra Nečas, ani na různých dalších životopisných odkazech včetně třeba Wikipedie. Něco málo zmínila snad jen redaktorka Valášková v Hospodářských novinách, ale i ta se spokojila s těmi „rodinnými důvody“. Petr Nečas je zkrátka „Pan Čistý“. Tak pravil náš tisk. Howgh.

Mimochodem, když už si listujete Nečasovou webovkou, najdete v záhlaví prokliky na „Životopis“, „Média“, „Poslaneckou sněmovnu“, „Ostatní aktivity“. Když ale zkoušíte aktivovat odkaz nazvaný „Moje specializace“, nikam se nedostanete. Tento odkaz prostě nefunguje. Proč asi?

Novináři ze všech stran však pilně upozorňují na jednu důležitou fasetu Nečasova politického profilu, a to je jistá neaktivita. To není totéž co pasivita. I v otálení musí být člověk aktivní. A otálet Petr Nečas zjevně umí, jak dokázal ve své kariéře nejednou. Ačkoli se léta profiloval jako expert na armádu a vojenství, vyhlídl si v Topolánkově kabinetu nepříliš atraktivní ministerstvo práce a sociálních věcí. Musel vědět, že na tomto komplikovaném a mediálně nezáživném resortu si příliš bodů nenahrabe. Pod ministra práce a sociálních věcí patří všechny ty dlouhodobě neřešené bolesti veřejných financí – důchodový systém, sociální dávky atd. V tomto směru se prostě nemůžete nikomu zavděčit. Ale – a to je možná ještě důležitější – nemůžete toho ani mnoho pokazit. O mandatorních výdajích spadajících pod tento resort rozhoduje politická shoda či parlamentní brainstorming, jen minimum adresné odpovědnosti nese sám ministr. Stačí jen, když je pečlivým úředníkem a – obrazně i fakticky řečeno - neztratí žádné lejstro ze šanonu. Pak odejde z úřadu, ať dobrovolně, či z donucení, jako při pádu Topolánkovy vlády – a nezůstane po něm spálená země, žádná velká dramata, ale také žádná velká práce. Z tohoto úhlu pokud vím tento díl Nečasovy kariéry nikdo příliš nenahlíží, a možná ke škodě věci.

Pokud si totiž máme představit Petra Nečase jako možného příštího premiéra, a on se k tomuto úkolu sám hlásí (například v rozhovoru pro Lidové noviny 26.3.), pak před sebou vidíme bezbarvého nositele šedých obleků, nepříliš atraktivní rétoriky, plné prázdných frází a floskulí, který by se nejspíš velmi dobře vyjímal v prostředí bruselských komisariátů. Ale v čele pravicové strany nebo dokonce vlády nucené k nepopulárním úsporným transformačním krokům – to je skoro nemyslitelné.

Proto je pravděpodobné, že Nečase vsadili občanští demokraté na špici děni jen jako náhradní řešení. Něco podobného, jako když od léta 1992 velel poslední federální vládě Jan Stráský. Udržovací lídr, který nemá nikoho příliš popudit. Rizikem je ale, že ani nikoho moc nenadchne, natož aby na své charisma vyhrával volby.

Kdo přijde po něm? Dovolte mi osobní tip. Energie a rychlost, s jakou proti padajícímu Topolánkovi vystoupil předseda Senátu Přemysl Sobotka, naznačují možný příští scénář. V pravý čas, nejspíše po prohraných volbách, nastoupí Sobotka s větou: „Já jsem to přece říkal už na jaře“. Na této větě si může vydláždit cestu do předsednického křesla ODS. A může to též chápat jako vhodný předstupeň pro presidentskou volbu v roce 2013. Nechme se překvapit.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6