Na podporu takzvaného stavebního spoření jde ročně ze státní pokladny přes 13 miliard korun, což je jedno procento státního rozpočtu, nebo také víc než 8 procent současného rozpočtového schodku.

To nepřekvapuje: lidé si spoření rádi pořizují, protože je to de facto na zdejším finančním trhu toho času jediný produkt, jehož výnos garantuje stát. Navíc se dá použít na cokoliv: nejen jako vklad při hypotéce na stavbu domu nebo koupi bytu, jak by název napovídal, ale zrovna tak i jako přilepšení na důchod, popřípadě jako spoření na studium.

Nebo, když na to přijde, i na koupi nového auta nebo na exotickou dovolenou. Žádný takový produkt se státním příspěvkem zatím zdejší banky ani spořitelny každopádně nenabízejí.

Když je ovšem třeba šetřit, je věru otázka, jestli by zrovna na tohle všechno měl přispívat stát, tedy všichni daňoví poplatníci. V případě tzv. stavebního spoření - a přívlastek „takzvaného“ je tu věru na místě - to ovšem platí ještě z dalšího a velmi pádného důvodu: tato státní dotace, a nic jiného to není, podporuje totiž v reálu především domácnosti s vyššími příjmy, a to od 30 000 do 70 000 měsíčně.

V této příjmové skupině si ho pořídily dvě domácnosti ze tří. V mzdové kategorii do 10 000 si ale spořit, byť se státní podporou, může dovolit jen 17 procent domácností. Někteří ekonomové, například Jan Švejnar a jeho ekonomický think thank IDEA, tedy navrhují, aby stát „reformoval“ stavební spoření naprosto zásadně: A to tak, aby se podle data uzavření smlouvy postupně snižovaly státní příspěvky, až by do pěti let zanikly zcela.

Logiku to má: ve vyšších příjmových skupinách mají lidé daleko častěji vlastní bydlení, a tak dosti ztrácí na váze i současný povyk stavebních pojišťoven, že kdo sáhne na současný systém stavebního spoření, omezí hypotéky, a tedy ohrozí i celý sektor stavebnictví.

Podprahově, ale naprosto jasně, se stavební spořitelny obracejí i na své zákazníky, když jim de facto, byť nepřímo, radí, aby to dali k soudu, pokud k omezení státního příspěvku na stavební spoření opravdu dojde. Faktem je, že pravidla se uprostřed hry měnit nemají: jenže vláda přece nechce měnit výši příspěvku. Chce ho „jen“ zatížit padesátiprocentní daní. A je věru otázka, jak by si s takovou konstrukcí soudy poradily.

Opravdovou změnu pravidel chce Nečasův tým provést až u nově uzavíraných smluv, a to tím, že je chce vázat už jen výhradně na účely bydlení. Podle šéfa Asociace českých stavebních spořitelen Jiřího Šedivého je takové opatření údajně likvidační, protože se prý zastaví přísun zdrojů do systému stavebního spoření a spořitelny pak nebudou mít z čeho hypotéky financovat.

Dodat je třeba, že například v Německu bylo zvýhodněné stavební spoření vždycky vázáno jen na účely bydlení, ať už na výstavbu, koupi nebo na rekonstrukci, a nikdy tam nezašlo na úbytě. A že se i tam státní podpora postupem doby snižovala podle toho, co si státní pokladna mohla dovolit. Současný alarm stavebních pojišťoven je tedy nutno chápat spíš jako nostalgii po starých dobrých časech, které prostě netrvají věčně.

Faktem v každém případě je, že Češi mají dnes u stavebních spořitelen uloženo skoro 415 miliard korun. Je to jistě i proto, že tu chybí systém solidního důchodového připojištění nebo garantovaného spoření pro mladé. To musí zákonodárci, když už sáhnou na stavební spoření, zajistit současně. Pro začátek je například nutné oddělit v současných penzijních fondech majetek klientů a akcionářů fondů tak, aby se jejich hospodaření stalo transparentní.

Na to nejsou potřeba žádné další peníze ze státní pokladny. Na to stačí jen ta tolikrát proklamovaná „politická vůle“.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6