aneb Jak ODS zachraňovala povinné subjekty před registrem smluv
Ve svém článku ze dne 23. 2. 2017 nazvaném Mýty a fakta o úpravě registru smluv spáchal Zbyněk Stanjura z ODS apologetiku postupu poslanců své strany při hlasování o pozměňovacích návrzích k novele zákona č. 340/2015 Sb., o registru smluv (dále též „ZRS“), jejichž důsledkem je řada výjimek pro nejrůznější zájmové skupiny, jejichž členové jsou dotčeni povinností uveřejňovat své smlouvy v registru smluv. Souhlasit se dá pouze s úvodem končícím větou, že ODS vznik zákona o registru smluv většinově podpořila. To je pravda, avšak nyní ta samá ODS zákon o registru smluv pozměňovacími návrhy vykostila. Mýty, které Stanjura šíří, přitom nejsou nové, od roku 2012 jde o stále stejnou písničku.
Teze o nejrůznějších hrozbách v souvislosti s registrem smluv připomínají tvrzení očitých svědků o existenci Yettiho nebo Lochnessky – strašlivá monstra jsou kdesi skryta, občas se vynoří z lesů či vod, způsobí značné pozdvižení, aby následně zahladila jakékoli věrohodné důkazy své existence před badateli vybavenými sonary a infrakamerami. Monstra vzbuzují strach z neznámého, mohou napáchat značné materiální i morální škody a je třeba se před nimi chránit. Zaručené zvěsti o jejich výskytu šíří zejména majitelé hotelů. Stejně tak je tomu v případě tajuplných smluv, jejichž uveřejnění údajně přivodí zkázu Budvaru, republice a občanům. Tyto smlouvy sice zaručeně existují, říká to i Stanjura a lobbisti státem vlastněných podniků, ale již 5 let unikají veškerým pokusům o věcnou právní analýzu. Přesto je třeba se před nimi ochránit vykucháním zákona, který na Slovensku funguje 6 let, aniž by to tamní státem vlastněné podniky, televizi nebo vysoké školy zlikvidovalo.
Mýtus č. 1 – zveřejňování smluv podle Stanjury „poškozuje v konkurenčním boji firmy ve vlastnictví státu, které mají průmyslovou nebo obchodní povahu.“ Státem vlastněné podniky totiž uveřejněním smluv přichází o zisk, díky tomu následně přichází o zisk i stát a tudíž i občané.[1]
Realita – státem vlastněné podniky musí už déle než 16 let poskytovat informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím o všech svých smlouvách, tedy ve větším rozsahu, než k čemu je nutí zákon o registru smluv vyžadující uveřejnění jen určitých smluv (s hodnotou přesahující 50000 Kč, jiné než adhezní, jiné než uzavřené na burze nebo veřejné dražbě, jiné než uzavřené s malými obcemi apod.). Podstatné je, že oba zákony chrání obchodní tajemství, průmyslové vlastnictví, autorská práva, utajované informace i osobní údaje, takže k jejich uveřejnění nemusí dojít, pokud tyto informace chrání samotné státem vlastněné podniky. Státem vlastněné podniky mohou dokonce nad rámec zákona o svobodném přístupu k informacím chránit jako obchodní tajemství i smluvní ceny a partnery. Speciální výjimku má ČEZ, a.s., který v registru nemusí uveřejňovat nic a na žádosti o informace kašle, ačkoli je povinen je poskytovat.
Tvrzení, že uveřejněním smlouvy klesá zisk státem vlastněného podniku, nemá Zbyněk Stanjura podložené žádnými fakty. Neexistuje jediná statistika, jediný výpočet, který by to dokazoval, a to z jednoduchého důvodu: k žádnému poškození totiž nedochází. Ztráty na zisku v důsledku uveřejňování smluv nehlásí ani Budvar, který smlouvy uveřejňuje od července 2016, ani Lesy ČR, které smlouvy dobrovolně uveřejňují někdy od roku 2013, ani jiný státem vlastněný podnik. Pro úplnost: slovenské státem vlastněné podniky uveřejňují své smlouvy od roku 2011. Na jejich ziskovosti to není poznat. Výjimka obhajovaná Stanjurou je tak naprosto zbytečná.
Mýtus č. 2 – mezi státem vlastněné podniky spadají podle Stanjury „zároveň vojenské podniky, které vyvíjejí vojenskou technologii pro armádu. Jistě není v bezpečnostním zájmu České republiky, aby informace o těchto výrobcích a vojenských systémech byly zveřejňovány.“
Realita – státem vlastněné vojenské podniky nemusí v registru smluv uveřejňovat informace, které jsou chráněny jako jejich obchodní tajemství (např. používané technologie a postupy) či průmyslové vlastnictví (např. vynálezy). Dále nemusí být podle § 3 odst. 2 písm. b) ZRS v registru smluv uveřejněny ani výkresy, projektová dokumentace, výpočty, vzory apod. Zákon pamatuje taky na ochranu utajovaných informací a uveřejnění nepodléhají ani smlouvy, které se týkají činnosti bezpečnostních složek při zajišťování bezpečnosti nebo obrany republiky. Podotýkám, že uvedené informace se neposkytují ani podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Bezpečnostní zájmy republiky tak uveřejnění smluv neohrožuje.
Mýtus č. 3 – veřejné vysoké školy už nemají povinnost uveřejňovat smlouvy v oblasti výzkumu a inovací, čímž se podle Stanjury zabránilo znehodnocením investic do výzkumu v jeho průběhu.
Realita – veřejné vysoké školy mají povinnost poskytovat informace podle zákona č. 106/1999 Sb., takže je výjimka z uveřejňování těch samých informací v registru smluv nezachrání ani omylem. Faktem je, že informace týkající se výzkumu a vývoje jsou chráněny zákonem o registru smluv i zákonem o svobodném přístupu k informacím, ať už jako předmět průmyslového vlastnictví (např. až do okamžiku zveřejnění přihlášky vynálezu), nebo jako obchodní tajemství. Chráněny jsou i technické předlohy, výkresy, projekty atd. Kromě toho je třeba upozornit na existující zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků, který sám vyžaduje zveřejňování řady smluv v informačním systému výzkumu, vývoje a inovací, a který je přístupný veřejnosti, aniž by to uvedený výzkum a vývoj jakkoli znehodnocovalo. Veřejnosti dosud nebyla předložena jediná smlouva, jejíž uveřejnění by poškodilo výzkum a vývoj hrazený z peněz daňových poplatníků. Výjimka obhajovaná Stanjurou je tak naprosto zbytečná.
Mýtus č. 4 – z bezpečnostních důvodů „jsme vyjmuli smlouvy, jejichž předmětem je nakládání s výbušninou.“
Realita – k vyjmutí těchto smluv nebyl uveden jediný relevantní důvod v podobě smlouvy, která by musela být uveřejněna a která by ohrožovala bezpečnost republiky či jejích občanů. Výjimka prosazená také hlasy poslanců ODS se vztahuje na veškeré nakládání včetně dovozu, vývozu a tranzitu výbušnin, ačkoli příslušné smlouvy jsou již dnes většinou vyňaty z uveřejnění, neboť převažujícím místem plnění nebude obvykle území České republiky (§ 3 odst. 2 písm. d) ZRS). Z nepochopitelných důvodů jsou vyjmuty také všechny smlouvy týkající se objektů sloužících k výrobě či skladování výbušnin, ačkoli tyto informace jsou buď veřejně dostupné (např. sídlo Explosie, a.s. je uvedeno v obchodním rejstříku), nebo chráněné coby utajované informace zvláštním zákonem. Ohroženy nejsou ani zájmy Explosie, a.s., která o výjimku z uveřejňování prakticky veškerých svých smluv usilovala. Navíc i v tomto případě platí, že se k uvedeným informacím, pokud nejsou nějak chráněny, lze dostat skrze žádost podle zákona č. 106/1999 Sb. Výjimka obhajovaná Stanjurou je tak naprosto zbytečná.
Mýtus č. 5 – „Český rozhlas a Česká televize nebudou muset zveřejňovat smlouvy týkající se sportovních přenosů. Jedná se o nákupy autorských práv, kdy dodavatelské firmy z důvodu konkurence nechtějí umožnit zveřejnění ceny, proto se některé typy přenosů staly pro tyto instituce nedostupnými.“
Realita – zaprvé, výjimka prosazená ODS je širší a kromě všech sportovních přenosů obsahuje také výjimku z uveřejnění smluv týkajících se nákupu práv k vysílání jakéhokoli převzatého – tedy zahraničního – pořadu. Protože do toho, za jaké zahraniční pořady se utrácí koncesionářské poplatky, občanům nic není, to dá rozum! Zadruhé Stanjura nevysvětluje, jak je možné, že Česká televize i Český rozhlas až do uveřejňování svých smluv v registru neměly problém se smluvním zajištěním sportovních a zahraničních pořadů, ačkoli jsou tzv. veřejnými institucemi povinnými poskytovat informace na žádost komukoli již od roku 2001, tedy zhruba 16 let. Zatřetí, jak Česká televize, tak Český rozhlas uveřejňují svoje smlouvy v registru smluv již od července 2016 a dosud se jim nestalo, že by pro ně byly určité přenosy či převzaté pořady nedostupné kvůli povinnosti uveřejnit smlouvu v registru smluv, se kterou by jejich smluvní partner nesouhlasil (ačkoli snaha byla). Ohroženy nebyly ani přímé přenosy ze zahraničí, navzdory dosti nejapným tvrzením o tom, že Česká televize prostě nedokáže uveřejnit smlouvu v registru smluv včas a reportáže o teroristických útocích se nestihnou. Protože na úkon, který lze zvládnout za 15 minut, Česká televize potřebuje týden.
Pro srovnání: ani Rozhlas a televízia Slovenska dosud neměla s uveřejňováním svých smluv v registru nejmenší problém, a to kromě smluv uveřejňuje také faktury. Výjimka obhajovaná Stanjurou je tak naprosto zbytečná.
Mýtus č. 6 – Stanjura se hájí tím, že namísto výjimky pro národní podnik Budějovický Budvar zvolili „systémové řešení spočívající ve stanovení parametrů, které musí podnik splňovat, aby do dané kategorie zapadal.“
Realita – vzhledem k tomu, že národní podnik je právním reliktem a jediným svého druhu, bylo možné obhájit výjimku dlouhotrvajícími známkoprávními spory s americkým Anheuser-Busch (těmi je ostatně roky hájena samotná právní forma Budvaru). ODS chtěla z registru smluv vyjmout všechny státem vlastněné podniky, což se jí do značné míry povedlo. Nějakými předvolebními sliby a deklaracemi z roku 2013 se v roce 2017 přece nebudeme vázat.
Co se týká onoho „systémového řešení“, ODS podpořila změny, které vedou k nejasnostem v tom, čí smlouvy musí být uveřejněny. Poslanci nebyli schopní ani správně opsat definici veřejného zadavatele ze zákona a tak se namísto činností bude u státem vlastněných podniků posuzovat jejich „průmyslová nebo obchodní“ povaha, patrně analogicky (nikoli zcela stejně) k určování této povahy u veřejného zadavatele. Důsledkem je nejistota při výkladu těchto neurčitých právních pojmů nejen samotných státem vlastněných podniků (protože určení průmyslové nebo obchodní povahy není jednoduché, Lesy ČR by mohly vyprávět), ale i všech jejich smluvních partnerů. Nesprávné určení „povahy“ přitom bude mít za následek zrušení všech neuveřejněných smluv a nutnost vypořádat takto vzniklé bezdůvodné obohacení třeba i několik let zpětně.
A protože byly změny zákona o registru smluv skutečně kvalitní a poslanci ODS jimi chtěli státem vlastněné podniky zachránit, dalším důsledkem jimi podpořených pozměňovacích návrhů přišly státem vlastněné podniky o těch pár výjimek, které jim zákon již garantoval: možnost neuveřejnit tzv. formulářové (adhezní) smlouvy podle § 3 odst. 2 písm. e) ZRS; možnost chránit informace o cenové politice a seznamu smluvních partnerů jako obchodní tajemství podle § 5 odst. 6 ZRS a konečně možnost dodatečného uveřejnění nesprávně uveřejněné smlouvy podle § 7 odst. 2 ZRS. Pokud tento omyl zákonodárce bude opraven jako „legislativně technická chyba“, bude to mít za následek protiústavnost celé novely, protože znění zákona nebude odpovídat tomu, které poslanci – nejen ODS – schválili (je jedno, že se pro vyslovilo „pouze“ 6 z celkem 15 přítomných poslanců ODS, protože zdržet se nebo pro jistotu „odhlásit“ znamenalo fakticky totéž, jako hlasovat pro).
Důsledkem snahy pana Stanjury vysvětlit, proč ODS zasolila státem vlastněným podnikům, tedy není vymýcení mýtů ohledně registru smluv, ale naopak totální mystifikace voličů před nadcházejícími volbami do poslanecké sněmovny. Stanjura nebyl schopen uvést jediný konkrétní příklad smlouvy podléhající uveřejnění v registru smluv, kterou by došlo k ohrožení bezpečnosti republiky, obchodního tajemství státem vlastněného podniku či k nemožnosti odvysílat sportovní přenosy ze zahraničí, protože by informace v ní nebylo možné nějakým způsobem chránit. Veřejnost se od něj nedočkala vysvětlení toho, v čem bylo stávající znění zákona o registru smluv nedostačující z hlediska ochrany informací.
Stanjura v celé své argumentaci pominul takový detail, jako je více než 16 let existence zákona o svobodném přístupu k informacím, ke kterému existují ustálené výklady soudů a odborné komentáře veřejnosti. Ze zákona č. 106/1999 Sb. státem vlastněné podniky žádné výjimky srovnatelné s těmi v registru smluv nemají, takže kdo chce, k informacím, které nejsou chráněny, se stejně dostane. Konečně, Stanjura hájí hlasování pro nepromyšlené, špatné a v naprosté většině zbytečné výjimky vedoucí k naprosté právní nejistotě všech smluvních stran, namísto toho, aby vyzval své kolegy v Senátu, aby opravili to, co poslanci evidentně nezvládli. Doufejme, že senátoři dostojí mýtu o Senátu coby zkušeném garantu ústavnosti a zákonu o registru smluv vrátí původní funkční podobu.
[1] O tom, že zisky státem vlastněných podniků nejsou zisky státu a už vůbec ne zisky občanů, takže obchodní společnosti ovládané státem nebo územními samosprávnými celky kvůli tomu nemůže kontrolovat například Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ), pak ani nemá cenu podrobněji rozebírat, neboť rozšíření kompetencí NKÚ na obchodní společnosti ovládané státem brání ODS již od roku 2011.