Pro duševní zdraví daňových poplatníků je jen dobře, že netuší, co všechno ze svých daní financují. A to se týká i oblasti zahraniční politiky.

K provádění zahraniční politiky slouží Ministerstvu zahraničí síť velvyslanectví po celém světě. Činnost původních vyslanectví spočívala ve vzájemném informování, a tedy předcházení konfliktům. V krajních situacích, kvůli problémům s přenosem informací, byl k cizímu panovníkovi vyslán zvláštní vyslanec. Přijížděl s titulem ́mimořádný a zplnomocněný ́ a jako takový byl nadřízen tomu stálému. Kompetenční žárlivost těch stálých vyslanců pak vedla k tomu, že také získali titul mimořádný a zplnomocněný. Teď jsou mimořádní a zplnomocnění všichni. Tento titul řadu let nedává žádný smysl, a přesto zůstává. Že něco nemá smysl – uvidíme -, nemusí být ve světě osobních a skupinových zájmů důvodem pro to, aby to bylo zrušeno.

Malé velvyslanectví, bylo dánským výzkumem zjištěno, o dvou diplomatech a obslužném personálu věnuje veškerou činnost jenom na udržování své existence. Na nic jiného už mu nezbývá kapacita. Kolik je to u velkého, známo není, ale bude to významná porce pracovní náplně: administrativních a obslužných pracovníků je zpravidla podstatně více než diplomatů. Další část fungování takového velvyslanectví je věnována formálnímu zastupování vysílající země, tedy takovým akcím jako uspořádání recepce ke státnímu svátku, účast velvyslance na inauguraci nového místního prezidenta anebo na jeho pohřbu. To, co pak zbude po udržování se při životě a po formálních aktech a co je vlastně samotným důvodem existence velvyslanectví, je zasílání informací do mateřské země. Stohy zpráv tak putují co Černínského paláce z Peru, Libanonu, Keni, Jordánska a Ghany a desítek dalších ambasád. Jenže zahraničně politické vztahy k těmto a desítkám dalších zemí jsou dlouhodobě neměnné a fakticky existují jen ve formální podobě. Zprávy zaslané z Mexika nebo Filipín a desítek dalších zemí neovlivnily českou zahraniční politiku vůči nim ani o píď. Pokud neovlivnily a neovlivňují, pakale byly a jsou zbytečné.

To se netýká jen vzdálených oblastí, ale i zemí Evropské unie, s nimiž se udržují styky na půdě Unie samotné, ale pak nepochopitelně také v každé zemi zvlášť. Ve všech otázkách společného i evropského zájmu je možné s Irskem, Lotyšskem nebo Španělskem každodenně diskutovat v sídle EU v Bruselu, ale kromě toho se ještě vydržují velvyslanectví v Dublinu, Rize i Madridu. A to samé platí pro všechny další státy Evropské unie s výjimkou Malty a Lucemburska. Co například dělá ve volném čase takový velvyslanec na Kypru, lze alespoň rámcově uhádnout, ale co dělá v pracovní době, neví ani ministr.

K tomu existují stálá zastoupení u mezinárodních organizací, která svůj význam ztratila nebo ho nikdy neměla. Nikdy se ale neztratil prospěch, který má pro některé vydržování našeho stálého zastoupení při Radě Evropy nebo OECD a všech ostatních organizací, jako je UNESCO, OBSE anebo zastoupení OSN ve Vídni. Náklady na takové UNESCO hradí koneckonců i čeští daňoví poplatníci, o čemž ani nevědí a ani si té částky nevšimnou – zato koncentrovaný prospěch pro jeho zaměstnance v Paříži je obrovský.

Shrnuto:

- Formální zastupování v dané zemi je možné v případě potřeby realizovat vysláním zástupce státu.

· - Velvyslanectví dlouhodobě neprodukují nic, co by ovlivnilo zahraniční politiku k desítkám zemí.

- Pro vydržování řady ambasád není žádnýdůvod.

Jenže k nějaké redukci jejich počtu nikdy nedojde, protože by to narazilo na koncentrované zájmy všech, kteří jsou jakýmkoli způsobem napojeni na rozpočet Ministerstva zahraničí - ministrem počínaje a domovníkem na velvyslanectví v Chile konče, od stavebních firem získávajících stamiliónové zakázky na rekonstrukce velvyslanectví až po tu, která pere ubrusy a čistí koberce v budově ministerstva. Místa velvyslanců, generálních konzulů a všelijakých zastupitelů u mezinárodních organizací jsou tak zajímavá pro politické strany a nejrůznější klanové a lobbistické skupiny, že jich nikdy nebude dost.

Ministerstvo zahraničí funguje stejně jako za totalitního režimu, protože je založeno na naprosto stejných osobních zájmech náměstků, ředitelů a úředníků a stejných zájmech vlivných klanů a lobbistických skupin. Jsou to dnes samozřejmě jiní náměstci, ředitelé a klany – ale zájmy jsou stejné. Po roce 1989 se zcela změnila zahraniční orientace země, ale velikost nákladů směřujících na jednotlivé ambasády tomu neodpovídala – například ty z nejvyšších výdajů stále směřovaly do Ruska jako v dobách SSSR. Pokles politického a ekonomického významu této země pro ČR v řádu desítek procent se na částce na provozování velvyslanectví neodrazil téměř nijak. Ministerstvo zahraničních věcí tu změnu zkrátka nezaznamenalo. Nějaká analýza porovnávající význam jednotlivých zemí s náklady na zahraniční službu nikoho nezajímala a zajímat nikdy nebude. Protože cokoliv, co by poskytovalo objektivnější měřítka pro rozhodování, by omezovalo svobodu rozhodování - tedy moc a vliv náměstků, ředitelů a vedoucích.

Celá zahraniční politika spojená s redukcí počtu ambasád a jejich zachování jen na několika rozhodujících místech by se dala pořídit za méně než pět procent současných nákladů a řídit z pár kanceláří ve Strakově akademii. A z Černínského paláce udělat turistickou atrakci. Ale nikdy k tomu nedojde – nějakých šest miliard, které to celé stojí, jsou pro státní rozpočet drobné a daňový poplatník platbu na tohle ministerstvo ani nezaznamená. Zato nevelká, ale vlivná, stranicky fedrovaná a koncentrovaná masa jeho příjemců ji zaznamená zatraceně dobře. Kromě toho státní šetření na jednom místě k ničemu nevede, protože co se ušetří tady, utratí se jinde. Každý státní úřad by totiž mohl mít na svých vchodem vyveden hrdý nápis: NENÍ TAKOVÉHO ROZPOČTU, KTERÝ BYCHOM NEDOKÁZALI UTRATIT.

Ale to už je jiné téma.