POLITIKA: Mýtus o rozkradeném majetku
Podle médií má kuponovka dva otce. Jednak ekonoma a prvního privatizačního ministra Tomáše Ježka a jednak ekonoma, právníka a bývalého náměstka ministra financí Václava Klause Dušana Třísku. Dnes je občas jako člověk, který přišel s nápadem rozdat firmy občanům zadarmo, označován i prezidentský kandidát Jan Švejnar, který napsal jeden nepříliš citovaný článek na téma privatizace v Československu. Švejnar v té době působil v Praze na akademické půdě, avšak v kruhu lidí rozhodujících o jednotlivých reformních krocích nikdy nefiguroval. Klíčovými osobami byli kromě Václava Klause také Josef Tošovský, zmínění Dušan Tříska a Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý a tehdejší ministr hospodářství Karel Dyba. Důležitých porad se zúčastňovali i Ivan Kočárník a Vladimír Rudlovčák, v té době náměstci ministra financí Klause. Právě oni stáli u zrodu zákona 92/1992 o velké privatizaci. Tento zákon předjímal všechny možné formy prodeje státních podniků do soukromých rukou, jeho autoři však už od počátku jako dominantní formu předjímali kuponovou privatizaci
V roce 1992 stát ve stovkách firem prodával jak stoprocentní nebo sedmdesátiprocentní akciové podíly, tak minoritní balíky. Hlavním kritériem byla rychlost, s jakou se vláda zbaví odpovědnosti za osud státních podniků, u nichž nikdo neznal pomalu ani skutečný majetek, natož jejich šance pro budoucnost. V roce 2000 v rozhovoru pro týdeník EURO pak Dušan Tříska, který na ministerstvu financí jako náměstek kuponovku přímo řídil, přiznal, že reformátoři byli od samého počátku privatizace přesvědčeni, že minimálně třetina původně socialistických státních podniků nemá šanci v tržních podmínkách přežít. Problémem bylo, jak zbavit vládu odpovědnosti za krach těchto firem a za důsledky pro statisíce zaměstnanců. Nikdo přitom netušil, které podniky jsou odsouzeny k zániku a které mohou uspět. Příkladem mohou být severomoravské hutě, které tehdy každý považoval za komunistické dinosaury odsouzené k vyhynutí, zatímco dnes jde už řadu let o jedny z nejziskovějších firem v zemi. Kuponová privatizace tak vlastně přenesla sociální i majetkovou odpovědnost za restrukturalizaci podstatné části ekonomiky na kuponové akcionáře.
Kritika od počátku
Kuponová privatizace měla od samého počátku kritiky. Především doma. V zahraničí ji chválil kdekdo včetně Mezinárodního měnového fondu, Světové banky i EU. Kritikem byli spíše jednotlivci. V Česku mezi ně patřil třeba Miloš Zeman, který se posmíval budování kapitalismu bez kapitálu, ale nakonec skončil ve statutárních orgánech kuponového investičního fondu Consus svého přítele Vratislava Šlajera. Nejpodstatnějším důvodem privatizace však zcela nepochybně byl cíl dát podnikům konkrétního vlastníka, který je začne lépe spravovat a řídit. A tomu kuponovka v první fázi nijak zvlášť nepomohla. Přes nechuť Dušana Třísky i Václava Klause nakonec byly do privatizace připuštěny, zejména pod tlakem polostátních bank, jejichž šéfové cítili mimořádnou příležitost, i investiční fondy. Dnes pronásledovaný Viktor Kožený udělal z kuponové privatizace slibem „jistoty desetinásobku“ lidovou zábavu pro každého. A mimochodem dosáhl tenkrát jednoho z nejlepších zhodnocení investičních kuponů ze všech investičních fondů. Pro velký úspěch se konala pak ještě druhá vlna kuponové privatizace. Z hlediska dnešní podoby české ekonomiky však bylo podstatnější, co se dělo kolem.
Investiční fondy byly od počátku vázány limity, kdy nesměly držet více než dvacet procent akcií konkrétního podniku a toto vlastnictví nesmělo přesáhnout deset procent obchodního jmění fondu, tedy každý fond musel držet akcie minimálně deseti firem. To bránilo správcům fondů na jednu stranu ovládnout privatizované podniky, na stranu druhou chránilo akcionáře fondů před rizikem, že jeho fond sice bude vlastnit většinu nějaké společnosti, ale ta zkrachuje a on přijde o všechny peníze. Fakticky to bránilo tomu, že by privatizované firmy mohly získat skutečného vlastníka, který by účinně kontroloval management.
Jenže od počátku si tento zákon manažeři fondů vykládali velmi volně a řada privatizovaných společností se pod kuratelou fondů skutečně ocitla. Legislativa upravovala chování fondů poměrně benevolentně, dozor vykonávalo ministerstvo financí a moc si s ním rady nevědělo.
Přesto se úspěšně rozběhl kapitálový trh. Vznikla burza i mimoburzovní trh RM-Systém. Akcie rozdané kuponovou metodou získaly skutečnou cenu a ta zpočátku velmi razantně rostla. S tím rostla i hodnota majetku kuponových akcionářů.
Fondy vykazovaly poměrně velký majetek na jednu investovanou kuponovou knížku.
Jejich manažerům a zřizovatelům bylo však brzy jasné, že skutečné bohatství jim nevynese spravování fondů pro drobné akcionáře, ale především ovládnutí klíčových firem v zemi, které bylo v té době fakticky velmi snadné. Začalo obcházení regulace, které bezzubý dozor netrestal, a vše vyvrcholilo po druhé vlně, kdy se největší fondy začaly proměňovat na holdingové společnosti, tedy na běžné akciovky, jejichž podnikáním byla správa vlastněných firem. Tak se fondy vyvlékly z beztak omezené regulace. Zákon v té době dával ministerstvu financí prostor, byť omezený, aby proti této transformaci, která evidentně poškozovala drobné akcionáře, zasáhl. K tomu však nedošlo. Vláda Václava Klause tento proces akceptovala, a dala tak vzniknout velkým finančním skupinám. V některých případech to skončilo poměrně dobře, jako třeba v případě PPF, kde sice pokazili investice do průmyslových společností, jako byl ZPS Zlín, ale jinde uspěli, třeba při stabilizaci České pojišťovny. Nakonec tak vznikla nejsilnější tuzemská finanční instituce a původní akcionáři nepřišli zkrátka.
Harvardský tunel
V případě harvardských fondů však skončila transformace gigantickým tunelem. Viktor Kožený zpočátku bez problému plnil svůj slib desetinásobku a vyplácel své podílníky. Po přeměně na holding však byla většina peněz drobných akcionářů vyvedena z republiky do riskantních investic v Rusku a v Ázerbájdžánu. Zpět se jich podařilo získat jen část a ta ještě k tomu skončila zpronevěřena na utajených kontech po celém světě. K podvodům došlo i v některých dalších fondech, jako byl Trend či CS fondy. K tomu navíc nevyhnutelný pokles cen akcií, které byly vzhledem k hodnotě firem nadhodnocené, vedl ke snížení důvěry v kapitálové trhy i v další fondy, které hospodařily odpovědně. Vznikl tak mýtus o rozkradení státního majetku během privatizace. Ve skutečnosti přímo při privatizaci ke krádežím nedošlo. Jen byl rozdán majetek, jehož část od počátku neměla valnou cenu, a poté došlo v relativně omezeném, byť mnohamiliardovém rozsahu k poškození drobných akcionářů při přeměně fondů na holdingy, kdy stát nezasáhl, ačkoli mohl.
Velká část kuponově privatizovaných firem postupně získala majoritní vlastníky a jejich akcionáři na tom slušně vydělali. Příkladem může být nejen zmíněná pojišťovna, ale třeba také Třinecké železárny a řada dalších firem.
Zda by rozsah podvodů na kuponových akcionářích byl nižší, kdyby existovaly lepší zákony a včas začala fungovat Komise pro cenné papíry, je otázka. V případě bank existovala solidní legislativa i dozor vyškolený v zahraničí. Přesto se nepodařilo zabránit tunelům v malých bankách a dohled ani včas nedokázal identifikovat potíže vznikající v bankách velkých, což způsobilo bankovní krizi na konci devadesátých let, již za vlády Miloše Zemana.
Podvodníci byli všude
Celkově však kuponová privatizace svůj cíl naplnila. Podařilo se obrovskému množství státních podniků najít nového vlastníka v zemi, kde nebyl takřka nikdo, kdo by byl schopen koupit si alespoň činžák. Vláda se také zbavila odpovědnosti za to, zda ten či onen podnik přežije. Krádež na státu se nekonala, protože se odehrála na některých drobných akcionářích. Ti to samozřejmě pociťovali a právem pociťují jako křivdu.
Velké majetkové přesuny během transformace ekonomiky však byly všude příležitostí pro podvodníky a všude přinejmenším zčásti uspěli. To, že vláda nezasáhla proti holdingům, mohlo být jistě ovlivněno lobbistickým tlakem finančníků, ale i pochopením toho, že privatizovaným firmám může silný vlastník prospět výrazně více, než změť kuponových akcionářů a malých fondů. Nebezpečí podvodů však Klausova vláda nepochybně podcenila. Na základě této zkušenosti však vznikla nová legislativa, která podstatně posílila ochranu drobných akcionářů. Jejím rubem bylo, že dala prostor jednotlivcům, kteří svého postavení zneužívali a blokovali potřebné změny v akciových společnostech, dokud nedostali výpalné. Možnost, že jediný akcionář dokáže zablokovat valnou hromadu a v důsledku tak přivést firmu v potížích až ke krachu, pak vedla v případě ozdravení velkých polostátních bank ke ztrátám desítek miliard korun, protože stát při sanaci musel volit méně výhodné metody, než bylo třeba prosté navýšení kapitálu.
MfD, 12.1.2008
Autor je komentátor deníku MF Dnes
