V jednom dokumentárním filmu jsou záběry z jisté americké restaurace. Zaměstnanci tu nahlas povinně komentují všechno, co dělají. „Teď dávám smažit hranolky,“ ozývá se například z kuchyně, nebo: „Budu krájet rostbíf“, případně: „Za půl minuty bude hotová rýže.“ Současná vláda a především ODS se vyznačují tím, že svou politiku zásadně nekomentují. Ale kdyby to politici dělali jako v americkém fastfoodu, z jejich úst by směrem k voličům znělo: „Teď házíme vaše hlasy do záchodu.“

Neschopnost vysvětlovat své kroky a skutky je největším handicapem tohoto kabinetu. Technicky vzato vládne Topolánek úspěšně: s výjimkou zákona o vyrovnání se s církvemi se mu podařilo prosadit vše důležité. Zda jsou to kroky dobré, je věcí názoru. Lze pochopit, že například zdravotní reforma voliče rozděluje a že se těm levicovým nelíbí. Vláda jim však dává okázale najevo, že je jí to ukradené a že jelikož disponuje většinou v parlamentu, tak si může dělat, co chce.

O reformě se přitom nediskutovalo ani před tím, než byla přijata. Vzpomeňme, jak to loni na podzim probíhalo: koalice zkrátka sepsané návrhy zákonů vytáhla z rukávu a protlačila sněmovnou. Opozice má plné právo za to vládu kritizovat. Jistěže ve sněmovně platí právo silnějšího, a tím je – byť jen velmi těsně a nejistě – současná koalice. Ale k povinostem silnějších patří nedopustit, aby se ti momentálně slabší cítili bezmocně.

V demokracii vládne většina, ale musí ctít a respektovat menšinu. Když to nedělá, vede to k frustraci z demokracie. Jejími symptomy jsou stupňující se urážky politiků, výzvy k občanské neposlušnosti a výhrůžky typu „jen co budeme u moci, všechny vaše zákony zase zrušíme“. Osobně s regulačními poplatky souhlasím, protože se mi jejich pozitivní přínos zdá zjevný a logický. Ale nemám radost ze způsobu, jakým byly zavedeny a jakým je dnes vláda hájí, či lépe řečeno nehájí. Zbavuje to tento reformní krok perspektivy a budoucnosti.

Bezmoc cítí i odpůrci stavby radaru, protože vláda je ignoruje a rozhodla se, že smlouvu s Američany podepíše. Zdaleka to neznamená, že u nás radar bude stát. Spíše nikoliv, domnívám se. I v tomto případě se záměrem vlády souhlasím, ale děsí mě způsob, jakým ho chce dosáhnout. Můžeme se smát bizarnosti toho, když mezi vychrtlé fanatiky dorazí Paroubkovo panděro. Ale není legrace, že tak extrémní krok jako hladovka získá silnou společenskou i politickou podporu. To nesvědči o zdraví demokracie.

Zdrojem nákazy přehlíživosti a argoance ve vládě je premiér Topolánek. Ukázkově to předvedl svým zpupným letem soukromým letadlem na svou „nedovolenou“. A ještě obviňuje média, že když o tom informují, tak nemají „esenciální slušnost“! Prý nerespektují jeho soukromí. Jenže nic jako soukromí politiků neexistuje. Prázdninové extravagance musí vysvětlovat i západní politici – viz třeba Tony Blair, který před čtyřmi lety rovněž využil pohostinnosti italského premiéra Berlusconiho.

Vláda teď zrovna čelí demagogické kampani levice a odborů, že ožebračuje chudé a přeje bohatým. A Topolánkova odpověď? Výlet tryskáčem s kamarády na golf. Zhmotněním Topolánkovy dovolené je ono gesto, které před časem ukázal za zády komunistického poslance. Prý znamenalo: „Kalousku, jsi jednička“. Nám voličům ODS teď Topolánek vzkázal, že i my jsme jeho jedničky.

Psáno pro Reflex
Převzato z blogu Extra se svolením autora.