(dopis strýci do zámoří)
Milý Radovane,
už dlouho nemáme od sebe ani řádku, asi tím, že všude panuje dost nuda, jak mezi bílými, tak černými. Akorát ti třetí se trochu vymknuli z kloubů a zaneřádili celičkou zeměkouli snad kromě jejích pólů. Vidíš určitě kolem sebe to samé, co já. Každému Tebe míjejícímu kouká z očí podobná otázka jak u apoštolů při poslední večeři: „Pane, nejsi to ty?“
Možná jsi už zapomněl, že jsme národ grafomanů, mne nevyjímaje, pročež už počet internetových příspěvků na tohle téma převýšil počet nemocných i uzdravených celé planety dohromady. Takže nic nového se moc vymyslet nedá. Zejména pokud jsme všichni kadeti v oblasti churavění, vychovaní Nemocnicí na kraji města, Růžovou zahradou a odbornými debatami v čekárnách před ordinacemi. S vytřeštěnými zraky pak, Radovane, koukáme (Ordinaci poslali na střídačku) dvakrát denně na tiskové konference chlapců, z nichž jeden evidentně netrpělivě čeká na otevření holičství, druhý snad nesundává rudý svetr ani v koupelně po vzoru Červenáčkovy čepice z Rychlých šípů a třetí neumí moc česky. Prý je to nebaví, stejně jako vládnout svými dekrety, jakkoli to je sen všech politiků světa a o volby, před kterými se dostanou do TV jednou týdně, jim údajně vůbec nejde.
Pravidelně se dozvídáme nějakou zásadní pecku. Jednou dekretem povolí sundat roušku batolatům do dvou let. Pak autistům. Příště osamělým řidičům. Nakonec snoubencům před svatebním fotem. Přestože pokud by tak ti (či rodiče) dosud činili, měli by je přednostně v nemocnicích přijmout na pozorování, byť na jiném oddělení než plicním. Čekám na souhlas odhodit ochranu úst tonoucími, určitě je k tomuto aktu už nějaké plánované datum. A připadám si jak mí klienti, napjatí na rozhodnutí o podmíněném propuštění, kvůli kterému slibují hory doly. S námi to může být podobné. Jak si ho přestaneme vážit, začneme se moc shlukovat, chlastat a sýr nestrkat prokazatelně do úst pod rouškou, nedejbože si podávat ruce, zase nám zavřou Rotta i Fleky, nakonec nás všechny.
Sympatický vlasatý blonďák, prokazatelně nevěrec, páč tvrdící, že do kostelů na dvouhodinové (?!) mše moc lidí nepatří a mají tam nižší stropy než v obchoďácích, nám asi zadělal na práci. K námitce, že lidi se včil báli chodit s vážnými problémy do nemocnic, říkal, že těm nikdy jeho úřad nezakázal provádět elektivní péči. Bylo tedy na doktorech, koho vezmou na sál a kdo si počká. Takže už vidím hromadu žalob pozůstalých a jejich advokátů na vystrašené nemocnice pro opomenutí nezbytného zákroku. Nato přehršli znaleckých posudků o tom, zda byl či nebyl nezbytný. V Americe je tento typ sporu in, pár miliard špitály už zacvakaly.
Pokud by u nás bylo úspěšných jen pět procent podobných, asi už v nemocnici příště do čaje nedostaneme ani cukr. Víš, Radovane, snadno se dokážu vcítit do kůže ředitelů a primářů, kteří místo vděku a odpočinku budou lítat po soudech a hájit se před možná trošku chamtivými generály po bitvě. U nás v práci tomu nebylo jinak. Nikdo si nelajzne vzít na triko zavřít celý soud na dva měsíce a namísto toho se jen v atmosféře paniky důrazně doporučuje, stejně jako tak činí zdravotnické ministerstvo: „Zvaž nezbytnost jednání a radši ho přelož!“
Možná se 15. května, 6. června, 30. července nebo 5. září něco zásadního stane, třeba novodobý Alexander Fleming novým penicilinem všechny uklidní. Sice tomu asi nevěříš, ale u vás to máte určitě podobné a moudra všude kolem svoje.
Já, drahý strýčku, neumím ani pořádně sklepat teploměr, ode mne se rady nedočkáš. I proto vždy dychtivě čekám jako nevzdělaný občan na osvětu. Nejraději uctivě na slova svého panovníka. Asi před měsícem či dvěma se poprvé uvolil v televizi vystoupit. Hořel jsem netrpělivostí a ukecal pětiletého synka, ať se mnou vydrží ještě půl hodiny po Večerníčku, než začne přenos. „Děkuji hlavně Čínské lidové republice,“ zahřmělo z něj poté. To jako zemi, kvůli jejímuž šlendriánství a fekálním stravovacím návykům pomřely desetitisíce a ekonomika zeměkoule (kromě ČLR) šla do kopru?! nevěřil jsem svým uším. Ale říkal jsem si: „No nic, ještě je čas na ta pravá státnická slova.“ Místo nich však jen oblíbený chorobný jed mocnáře na novináře (píšící v tu dobu jen onlajny, statistiky a rozhovory s lékaři), ješitná připomínka svého byvšího nenápaditého bonmotu a po vzoru jeho dávného předřečníka Milouše zesměšnění umělců.
Asi si pamatuješ, Radovane, že jsem měl vždy jako správný poddaný v úctě své panovníky. Proto jsem ani v dobách právnického kolegy s. Gustáva nevynechal žádný prezidentský novoroční projev, na který jsem vždy, ať už s pobavením nebo zájmem, čekal s talířem česnečky a opicí. Také jsem ho vždy dokoukal do konce. Tento poprvé v životě nikoli a telku přepnul na JIM JAM.
Pokud Tě, Radovane, nudí povídání o vladařích a chceš se spíš vrátit k naší justici, věz, že to trošku souvisí. Soud tu nedávno se slovy, že účel nesvětí prostředky, zrušil jakási opatření, a to pouze proto, že měla být udělána trochu jinak. Což se také vzápětí stalo. Pan inženýr na Hradě to však hnedle výhružně komentoval slovy, že soudy na sebe berou odpovědnost za životy a celé hospodářství. Jeho věrný trubač servilně zarozumoval, že zde vládnou nikým nevolení soudci, kteří bez mrknutí oka rozhodují o osudech deseti miliónů lidí. Netřeba plýtvat papírem nad slovy jak od jeho bývalého kolegy Jardy Kojzara z RP, soudci tu nikdy (naštěstí) voleni nebyli a jmenuje je právě pan prezident. Který nejenže nemohl pochopit ten obsáhlý, víceméně neutrální rozsudek, ale evidentně ani si ho důkladně přečíst.
A to nikoli poprvé. Už jsem Ti psal, Radovane, o jeho počinu před svou volbou, kterým pustil na svobodu částí veřejnosti oblíbeného nájemného vraha. Z jeho následných vysvětlujících komentářů jsem naznal, že jeho spis nebo aspoň rozsudek (v tom lepším případě) ani pořádně nečetl. Jinak by dost obtížně mohl tvrdit, že je paradoxní odsouzení někoho za nájemnou vraždu, když objednatel byl osvobozen. Alexandr Hegedüs však odsouzen byl. Byť za mírnější delikt než návod k vraždě. Neboť pokud někomu zaplatíš za to, aby někoho profackoval, těžko můžeš být odpovědný, pakliže dotyčný matlák v úmyslu získat v podsvětí pověst capo di tutti capi vystřílí celou posádku auta.
Taky jsem se od pana prezidenta dozvěděl, že prý nájemný vrah do té doby nikdy nebyl odsouzen za násilný trestný čin. Nejenže byl, kvůli jednomu z nich se z pětiletého arestu vrátil krátce před vraždou. Ale zejména ji spáchal v době svého útěku z vězení, kam byl poslán za jednání, které by i každý inženýr mohl chápat jako násilné. Neboť zákon u trestného činu loupeže pachateli vyčítá, že se NÁSILÍM nebo jeho pohrůžkou chtěl zmocnit cizí věci.
Neboj se, Radovane, i nadále zůstanu uctivým poddaným respektujícím klidně i svého budoucího krále či císaře. I když jeho lokajové umoří hlady všechna svá prasata, aby je mohli beztrestně sežrat. Oproti nim ale já musím být v názorech zdrženlivý, takže nevím, jestli bych mohl stejně jako malý dánský chlapec zvolat, že král je nahý.
Ty jsi servilitou k vrchnosti nikdy neslul, proto se těším na zprávy, jak se jí promořuješ Ty.
Tvůj
jinak soudce Městského soudu v Brně