POLITIKA: Muž s pevnými názory na Pražském hradě
Václav Klaus stojí ve světle reflektorů déle než jakýkoliv jiný aktivní politik demokratického západu. Byl ministrem financí, hospodářským reformátorem, založil a vedl konzervativní politickou stranu. Jako ministerský předseda rozdělil společně s Mečiarem Československo, byl předsedou parlamentu a vůdcem opozice. Mezi postkomunistickými demokraciemi vyznačujícími se vysokou mírou opotřebení osobností je unikátem.
Neexistuje ale ani žádná jiná reformní země, ve které by byly tržní hospodářství a parlamentní demokracie natolik identifikovány s jedním politikem, jako je tomu v České republice. Klaus symbolizuje to nové, ať již v dobrém či zlém. Jsou mu přičítány vysoké náklady transformace včetně jejich morálních kolaterálních ztrát. Levice mu nezapomene změnu paradigmat, kterou hnal kupředu, když zavedl v egalitářské a státem posedlé české společnosti svobodu a individuální odpovědnost. Pro konzervativce je otcem zakladatelem, který stmeluje jejich stranu. Pro pravici je stejně nepostradatelný jako pro levici nepřijatelný. Z tohoto důvodu sklouzla prezidentská volba do roztrpčeného boje, ve kterém se nebraly ohledy ani na elementární pravidla slušnosti.
Nasazení bylo vysoké. Kdyby se alianci vládních zelených a opozičních sociálních demokratů podařilo prosadit svého kandidáta Švejnara, premiéru Topolánkovi by se nepodařilo přemluvit svou ODS k pokračování modro-černo-zeleného experimentu. Z vládní krize, kterou chtěli sociální demokraté zjevně docílit, by profitovala především levice. Vztek jejich předsedy na komunisty, kteří odmítli dát svou podporu Švejnarovi, byl pochopitelný. Konec konců usiloval o menšinovou vládu podporovanou komunisty a znovuzvolení Klause mu tento plán překazilo. Naštěstí, neboť vítězství levice v Praze by mělo vzhledem ke krizi vůdcovství ve Spojených státech, vzhledem k roztržkám v NATO a vzhledem k posouvání silových poměrů ve prospěch Putina dalekosáhlé důsledky. Bezprostředním důsledkem by bylo odvrácení České republiky od amerického projektu raketové obrany.
V české společnosti existuje odjakživa levicová většina. Tu tvoří nejen komunistická a sociálně demokratická levice, ale také levicová občanská a zároveň antikomunistická a antikapitalistická inteligence, která se odvolává na Masaryka a která měla svého nejprominentnějšího mluvčího ve Václavu Havlovi. Ve velkých diskuzích, které doprovázely změnu systému v České republice, nebyla soupeřem českých konzervativců ani tak klasická, po komunistickém debaklu značně oslabená levice, jako tato „občanská společnost“ a její představitelé, neustále migrující mezi novými iniciativami, koalicemi a stranami. Tuto levici, která se v současné době nejspíše identifikuje se zelenými, nepovažuje Klaus ani tak za soupeře, jako za nepřátele.
Klaus je klasickým konzervativcem a stoupencem volného trhu, který v zásadních otázkách argumentuje stejně jako před patnácti lety. To, že se jako jediný politik udržel na politické scéně od roku 1989, lze vysvětlit významem, který všechny politické strany přisuzují ochraně české identity a obraně národních zájmů. Mnozí představitelé levice kritizují Klause jakožto hospodářského liberála, ale oceňují ho jakožto strážce národních hodnot. Navíc je vypočitatelný, neboť stojí za svým slovem.
Švejnar, který strávil polovinu svého života v Americe, slíbil Čechům, že jim otevře „bránu do světa“. Občané svobodné země ale nepotřebují nikoho, kdo by jim brány otvíral, neboť to zvládnou sami. Jsou rovněž schopni rozhodnout, zda sdílí názory prezidenta. Podobné zacházení s někdy nepohodlným Klausem se doporučuje také v Evropské unii. Se svými často provokativními tezemi přispíval k tomu, aby se debaty o cílech evropské integrace a o politice související se změnami klimatu správně rozeběhly. I jeho odpůrci by mu za to měli být vděční.
FAZ, 19.2.2008
