Nebýt Václava Klause, nezjevil by se nám krystalicky srozumitelný doklad smyslu článku 68, odstavce 4 Ústavy ČR. Právě ten přisuzuje třetí výběr budoucího premiéra předsedovi Poslanecké sněmovny. Základní zákon země tím znemožňuje prezidentovi, který má dva předchozí pokusy, donekonečna sabotovat – z důvodů osobních či stranických - vznik akceschopné vlády. Přestože podobné jednání bychom spíše čekali od jedince mimo demokratický prostor a čas, Václav Klaus se tak přesně chová.

Prezidentovo rozhodnutí, že nejmenuje vládu, jejíž většina bude záviset na jednom přeběhlíkovi, svádí k interpretaci, že stěžejním kritériem pro hlavu státu není abstraktní majorita ve Sněmovně, ale konkrétní sestava těch, kteří vládu podpoří. S tím však litera ani duch ústavy nepočítají. Václav Klaus přehlíží pravidla a pasuje se do role arbitra nad stranami i ústavou. Za této situace by se Jiří Paroubek a Miloslav Vlček klidně mohli cítit zproštěni závazku, že stávající šéf Sněmovny (nominovaný ČSSD) před oním třetím určením premiéra odstoupí z funkce. Vždyť ti, co ctí psané normy i gentlemanské dohody, jsou dnes pro smích.

Ještě mnohem nebezpečnější pak je Klausův nápad na takovou inovaci ústavy, aby prezident mohl jmenovat úřednické (nestranické) vlády, které by nemusely žádat Sněmovnu o důvěru. Když zapomeneme na radost z Klausova překonání letité fóbie z odbornických vlád typu Tošovského, musí nás mrazit v zádech. Jakmile dáme Klausovu návrhu zelenou, můžeme parlament zavřít a na poslancích, senátorech a politických stranách ušetřit. Nad naším pokojným spánkem bude bdít osvícený panovník-loutkář s loajální úřednickou vládou.

Doufám, že po tomto Klausovu výletu za hranice demokracie neohrožení senátní ostrostřelci, jako je Martin Mejstřík nebo Jaromír Štětina, už brousí tužky na protiprezidentské podání k Ústavnímu soudu.

V posledních čtyřech měsících Václav Klaus zápasil zejména s časovými lhůtami danými ústavou a s komentáři k osobám, které by rád sestavením kabinetu pověřil či nepověřil. Jinak postupoval rozvážně, až poněkud ležérně. Za moudré jde vydávat i sondáže napříč politickým spektrem, jež nyní vede. Vůle ptát se a naslouchat by mohla být oceněna.

Dokonce je možné, že se Jiří Pehe v Právu 14.10. mýlí, když Klause podezřívá, že jeho ústřední pohnutkou pro aktuální počínání je mapování šancí na znovuzvolení v roce 2008. Jistě, Klaus se snaží zůstat nájemníkem Hradu i nadále, leč prvořadá u něj je touha být prezidentem oblíbeným, oslavovaným, jemuž jeho „poddaní“ rozumějí. Klausovi velmi záleží na veřejném mínění, a proto chce být kmotrem vlády silné a stabilní.

Pokud by se mohla zrodit takto pevná vláda s přispěním komunistů, neměl by asi námitek. Je rozený technokrat, pouze „nekomunista“ (nikoli antikomunista, jak sám říká) a hlasy KSČM mu při prezidentské volbě nesmrděly ani trochu. Jenže rozložení sil ve Sněmovně ani zradikalizovaná pravicová veřejnost pro tuto variantu nehovoří, takže se Klaus rozmýšlí mezi předčasnými volbami a velkou koalicí. Tomu podřizuje své opatrné kroky.

Klausův odpor k vratkému politicko-přeběhlickému kabinetu by šlo z lidského hlediska pochopit, ba považovat za omluvu jeho vládnutí s dezertéry Wagnerem a Teplíkem v polovině 90.let. Čestný předseda ODS přitom ovšem zároveň brutálně zametá s ústavou a de facto brání vzniku jakékoli vlády. K nadstranické hlavě státu hájící zájmy občanů má na míle daleko.

Právo 16.10.2006

ředitel Masarykovy dělnické akademie ČSSD