29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Motýli se neumějí bránit. A co lidé?

4.11.2010

Od voleb jsem se pořádně nevyspal, odpověděl mi v telefonu na obligátní otázku jeden známý, který se nějak zapletl do povolebních vyjednávání ve svém rodném městě. Je to na zbláznění, stále se nemůžeme dohodnout, dodal rezignovaně. Nic nového v Česku těchto dnů. Stačí si otevřít jakékoli noviny či web. Nyní se do toho připletly i hádky ve sněmovně a jistý politolog si odskočil mezi prognostiky a prohlásil, že Václav Klaus na nás v tomto svém posledním období vládnutí vyšle ještě nejméně jednu další vládu. K zbláznění to ale určitě není. Například Itálie je krásná, spořádaná a poměrně stabilně fungující země, ale když to Italy chytne, střídají jednu vládu za druhou. A Berlusconi také střídá, leč zřejmě umí mimo jiné také řídit.

Jsou ovšem věci, kterých bychom se měli bát daleko více, než nepředvídaných či účelových povolebních koalic. Všechno totiž začíná maličkostmi a nenápadně pomalu. Před patnácti lety začínala tato země s relativně malým státním dluhem 154 miliard a s úroky za něj ve výši 13 miliard. Dnes dlužíme 1 217 miliard a dluh nesplácíme. Neboť pouze úroky ve výši 70 miliard ročně jsou v pořadí čtvrtým nejvyšším výdajem státního rozpočtu a blíží se částce, kterou stát ročně získává z výnosu daní právnických osob (86 miliard). Předpovědi na rok 2011 (to je ten, který přijde za necelé dva měsíce) jsou takové, že jen úroky státního dluhu budou asi pětkrát vyšší než částka, kterou dáváme na vysoké školství. A vláda? Namísto toho, aby začala s přípravou zákona o vyrovnaném státním rozpočtu (mimochodem ten již mohl být ve sněmovně jako lakmusový papírek státnosti a odpovědnosti všech politických stran), chová se jako slon v porcelánu. Tu ubírá a tu přidává, většinou netakticky a nespravedlivě.

Ono ovšem nejde jen o státní dluh, ale i spoustu jiných věcí. Také začínají a začínaly pomalu. Každým dnem přicházíme asi o 15 hektarů zemědělské půdy, kteroužto plochu zaplňujeme betonem. Některé odhady tvrdí, že je pouze 5 ha, jiné, že pouze 11 ha. Ministr zemědělství je klidný – v této zemi je přes 4 miliony ha zemědělské půdy, takže jsme zatím asi v době roku 1995, kdy náš státní dluh byl pouhých 154 miliard korun, ani ne dvojnásobek letošních úroků z dluhu. Pro ty, kteří nemilují matematiku, od roku 2006 nám ubylo tolik zemědělské krajiny, kolik činí rozloha okresu Most. Přitom poplatky za vyjmutí půdy ze zemědělského fondu jsou již dvacet let stejné. Takto veřejně korumpujeme developery. Další tisíce hektarů se stávají pastvinami. Přeměnit je v budoucnu na pole, na to již nikdy nebudeme mít peníze. Další hektary mizí pod fotovoltaickými elektrárnami. Na našich silnicích se denně projíždějí statisíce aut. Mezi nimi tisíce kamionů, které ničí silnice a výrazně ohrožují naše životy. Pod koly všech automobilů nachází ročně smrt například také půl milionů zajíců. Za posledních sto let u nás zmizelo asi 80% malých rybníků a jezírek, napřimováním říčních koryt jsme zkrátili tok všech řek asi o jednu třetinu. Když před deseti lety celkem logicky navrhoval ministr Lux, abychom sloučili ministerstva zemědělství, místního rozvoje a životního prostředí v ministerstvo venkova, nikdo ho nebral vážně. Vedle zákona o vyrovnaném rozpočtu by to byl další reformní krok, jenže by o práci přišli dva ministři (nejen). Ale mohla by se začít uplatňovat jednotná politika pro venkov, což je vlastně téměř celá naše země. Zejména, kdyby se stanovilo, že nové ministerstvo nesmí mít více lidí, než kterékoli ze sloučených. Tak se dělají reformy. A zkuste takové dát k Ústavnímu soudu (sic!).

A to nemluvím o tom, že jsme překotným nesystémovým zalesňováním definitivně vyhnali z této země asi 11% druhů motýlů. Možná nevyhnali, možná sami vyhynuli. Motýli se totiž neumějí bránit. Lidé ano. Ale lidé této země se brání strašně špatně. Pamatujete se ještě na školní léta? Vždycky se našel kantor, kterému jsme ze strachu před zkoušením nebo před písemkou hodili tak zvaně nějakou kost. Třeba osudy jeho oblíbeného a milovaného básníka, o němž nám zaníceně vyprávěl (pane profesore a jak to bylo s tím Vrchlickým, Eva Vrchlická byla skutečně dcera toho herce?). A nejednou zazvonilo.

Kdo ale hází kosti této vládě? Bohužel, ona sama sobě. A ti, kteří se třesou na to, aby ji mohli vystřídat, by to dělali pravděpodobně stejně, ne-li hůře. Ti motýli se možná opravdu sami radši vystěhovali. Což my nemůžeme. Takže dokončíme koalice a na přetřes přijde otázka, kterou kdysi použil Hans Fallada jako název jednoho svého románu. Little Man, What Now?