Ten, kdo nedávno viděl pražského primátora Pavla Béma, jak s ním zkušený motokrosař provádí v O2 areně salto mortale, mohl reagovat v zásadě dvojím způsobem. Buď obdivně vzdechnout, anebo si pomyslet, že ten člověk na tom opravdu musí být hodně špatně, když už provádí takovéhle věci. Kdyby byl v publiku přítomen ministr pro lidská práva a menšiny, mohl by do řevu motorů zanotovat: „Ten chlapík tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule, nebo co?“
Dalo by se to použít i v množném čísle a vztáhnout na celou ODS. Ale zůstaňme zatím radši jen v Praze. O ní se kdysi říkalo, že zde i tenisová raketa Václava Klause automaticky získá padesát procent hlasů. Zlaté časy jsou dávno pryč, avšak k jejich konci přispěl i současný hradní pán. Václav Klaus se ve svém boji s „prázdným a falešným“ Mirkem Topolánkem opřel právě i o pražskou ODS, a když svého oblíbence Pavla Béma neprosadil, práskl zhrzeně dveřmi. Doufal, že ho na pouti po euroskeptických stezkách bude následovat početné stádo voličů „jeho“ ODS; když se ale ohlédl, spatřil jen Hájka, Jakla a Macha. Těžko tedy spoléhat na Klausovu raketu, když zástupy netáhne už ani Václav Klaus. (Ukazatel „důvěra v prezidenta“ nelze v žádném případě ztotožňovat s potenciálem hlasů pro stranu, jíž by hlava státu udělila skryté či otevřené požehnání.)
Patriarcha tak prožívá zatrpklý podzim a z Hradu škodolibě shlíží na svou nezbednou dceru, jež je vnitřně rozložená a pomalu klesá ke dnu. Těžko však z jejího stavu vinit pouze Václava Klause; podepsal se na něm, to ano, nikoliv však sám. Nicméně, již od počátku byly do ODS vloženy genetické kódy – zejména úzce ekonomické zaměření –, které ji k současnému stavu takřka zákonitě sváděly.
Poté, co se prosadily hlavní body ekonomické reformy, ODS vlastně ztratila raison d’etre. Programovou prázdnotu jí paradoxně pomohli dočasně zaplnit její nepřátelé, když se v roce 1997 pokusili svrhnout Václava Klause z trůnu. Podařilo se jim to jen dočasně, dlouhodobě na své zpackané akci prodělali. Místo toho, aby počkali, až nahnilá hruška usnuvší na domnělých vavřínech spadne sama, hodili po ní klacek. Hruška procitla, z klacku udělala dýku v zádech a na vlně kýčovitého moralismu dokázala zbuntovat alespoň tolik hlasů, aby jí to stačilo na opoziční smlouvu a teplé místečko předsedy parlamentu.
Jediným programem ODS se ale stal KLAUS. Neomylný Profesor, hýřící však stále pošetilejšími nápady. Její členové, naprosto pragmaticky a bez ohledu na jakoukoliv teorii, od počátku využívali klimatu ekonomického rozvoje a svých mocenských pozic k vytváření více či méně korupčních a mafiánských vazeb s podnikateli. A jelikož ODS coby městská (neboli buržoazní) strana ovládala většinu radnic, byla lákavou partnerkou i v časech, kdy celostátně dlela v opozici. Nejen pražská ODS, ale ODS skoro všude poskytuje bohatý materiál k postmoderním pohádkám: Jak proměnit dálniční beton ve zlato, Tři aquaparky na kraji města či, nejnověji, Bezedný kupon. Pohádky jsou to poučné, často i složitěji strukturované, ale pro děti asi nebezpečnější než větší než malé množství drogy.
Přes Prahu však protékají daleko větší sumy než přes nějaké krajské či okresní město. I proto pražská ODS již dlouho neměla zrovna nejlepší pověst, nicméně špinavé prádlo se začalo prát na veřejnosti až v momentě, kdy naplno propukla „občanská válka“ mezi samotnými pražskými občanskými demokraty. Asi se ještě dozvíme věci, možná i ty, které dosud kryla tichá dohoda pražské ODS s Jiřím Paroubkem, dle níž byly záležitosti z dob velké koalice na pražské radnici tabu. Kdokoliv tedy současný souboj vyhraje, na vlastní kůži pozná, co znamená výraz Pyrrhovo vítězství.
Při posledních parlamentních volbách získala pražská kandidátka ODS 14 křesel, tedy sedm procent ve sněmovně (víc než zelení a skoro pětinu všech mandátů ODS). Při rozdělování vládních pozic ale ostrouhala, což sváry uvnitř ODS jen umocnilo. Nyní konflikt rozkládá pražskou ODS samotnou. Ne, příčinou není její „nespravedlivé“ odsunutí od podílu na kořisti, příčinou je pojetí ve volbách získaného úřadu jako kořisti. Tím se ODS od ostatních stran neliší, sestává-li však čím dál tím více jen z profláknutých kořistníků, těžko se divit jejím nynějším koncům.
Divná je spíše jiná věc: proč pro ODS pořád hlasuje čtvrtina až třetina k volbám se dostavivšího elektorátu? Ze zvyku, ze setrvačnosti, ze strachu z Paroubka, z „třídního instinktu“ městských lidí, kteří prostě volí „ódéesku“, neboť to nějak patří k jejich světu podobně jako nákupy v Tescu. Těžko odhadnout, kolik toho ona setrvačnost ještě unese, dle fyzikálních zákonitostí vyučovaných na základních školách by ale neměla být daleko doba, kdy se ucho utrhne.
LN, 22.12.2009
Autor je politolog