Se stabilitou české sociální demokracie letošní jaro vážně otřáslo. Nejprve nedobrovolný odchod do opozice, pak eskalace sporu s advokátem Zdeňkem Altnerem a nakonec dezerce expředsedy Miloše Zemana. Zmíněné tři události jsou přitom spolu elegantně provázány. Zeman za úspěšný boj o Lidový dům Altnerovi druhdy slíbil hory doly. Zato poslance Melčáka stačilo k tolerování Topolánkova kabinetu toliko vlídně ponouknout. A jelikož tím byla ČSSD odstavena na vedlejší kolej, chytli se kauzy Altner všichni ti, co větřili příležitost vpálit Paroubkovi ránu přímo do srdce. Jemu nezbylo než o to výše zvednout prapor stěžejní reformy historické, a tudíž leckdy těžkopádné strany, která, chce-li bodovat, musí průběžně doplňovat rezervoár stárnoucích tradičních voličů.

Jenže kroky v tuzemské politice nejzásadnější zpravidla přicházejí nenápadně. Takto Josef Lux nečekaně v devadesátých letech otevřel a liberalizoval křesťanské demokraty, takto Vladimír Špidla v roce 2002 přiměl sociální demokracii ke spolupráci s koaličními partnery, občanskou společností a rozjel reformu veřejných rozpočtů.

Jiří Paroubek spustil modernizační povyk možná poněkud okázale. Proto nyní musí poslouchat a číst, že před týdnem byla na stranickém sjezdu jeho koncepce odmítnuta. Realita ale zdaleka tak pochmurná není. Některé prvky, jež se Paroubkův tým pokusil zakotvit ve Stanovách, prošly – stejně jako řada klíčových programových rezolucí k evropské integraci, bezpečnostní tématice, kulturním či ekonomickým otázkám - hlasováním hladce, často bez sebemenšího povšimnutí delegátů. Například „presumpce viny“, podle níž sociální demokrat, jehož stíhání zahájí státní zástupce, si do vyřešení svého případu ani neškrtne. Odsouhlasen byl rovněž institut vnitrostranických referend. Startovní se chystá skupina pražských sociálních demokratů iniciovat k velikášskému pozvání letních olympijských her do naší metropole. Kvóty pro ženy, ale i pro mladé už má sociální demokracie dlouhá léta. Delegáti pouze zavrhli jejich prohloubení. Předseda ČSSD též prosadil snazší zásahy vedení do sestavování kandidátních listin, aby se snížily šance vypečených šibalů a partajních bafuňářů na okupování míst vyhrazených poctivým a respektovaným osobnostem.

Pohřbeny však byly dva důležité návrhy, které dvojice Paroubek-Sobotka lišácky, nicméně zbytečně předložila v pestrých variantách, tedy zřízení Stálé konference, nového orgánu ČSSD mezi sjezdy obdařeného vpravdě královskými pravomocemi, a zavedení přímé volby okresních a krajských předsedů. Další ukázka, jak se regionální oligarchie chrání před nezvanou konkurencí. Leč prvního muže celé strany budou sociální demokraté volit přímo – byť ještě není jasné, podle jakých pravidel - už od příště. Jiří Paroubek tak jde s kůží více na trh než jeho protivníci Mirek Topolánek, Jiří Čunek, Vojtěch Filip a Martin Bursík.

Aby měl dostatek síly uskutečnit své vize, potřebuje Paroubek spolehlivě krytá záda. Přesto si do místopředsednických funkcí kromě stálic Bohuslava Sobotky a Zdeňka Škromacha (které při volbách sklidily takřka o třetinu větší podporu než samotný Paroubek) zdárně nanominoval veřejnosti málo známé sociální demokraty Janu Vaňhovou, Petra Víchu a Milana Urbana. Hlavnímu manažerovi strany Jiřímu Havlíčkovi a zejména nepříliš oblíbenému šéfovi poradců předsedy a dirigentovi volebních kampaní Jaroslavu Tvrdíkovi bude nadto na paty šlapat před půlrokem exkomunikovaný místopředseda Martin Starec, tentokrát ve vlivné roli předsedy revizní komise.

Kardinální potíž sociálně demokratické modernizace lze popsat na místě konání brněnského sjezdu. Proběhl v rozlehlé veletržní hale a byl provázen špičkovým technickým i gastronomickým servisem. Oranžová zářila a vše do sebe zapadalo. Jenže velikost jednacího sálu vedla k tomu, že projevům od vzdáleného řečniště bylo špatně rozumět, a sváděla účastníky k nepozornosti. Megalomanský prostor nepomáhal sociální demokraty integrovat, sbližovat, držet pohromadě, přítel vedle přítele. Spíš je vzájemně odcizoval, rozděloval a navozoval chlad.

Ovšem chladná modernizace (problém už je v tom industriálně působícím neosobním pojmu), bez zápalu a nadšení, je k ničemu. Připomíná perestrojku prováděnou starými strukturami v šedých tesilových oblecích. Taky měla svůj smysl, ale osudově ubohé provedení. Sociální demokracie je sdělovacími prostředky - sledovanými tolik žádanou mladou, vzdělanou, „střednětřídní“ a městskou populací – setrvale líčena coby strana starých pupíků. Zelení zase vyměnili vzrušující ideály za jistotu vládnutí a na takové prkotiny, jako je třeba referendum, dávno zapomněli. Občanští demokraté se vehementně snaží rozostřit své předvolební sliby tlustých peněženek a antikorupčních tažení. Lidovce bolí hlava z vylomenin člověka, kterého vydávali za čerstvou nezkaženou krev z komunální politiky. A komunisté? Těm nezbývá, než halit hesla o modernizaci do citátů Vladimíra Iljiče Lenina. Česká politika zkrátka uhýbá jinam, než kde chtěla být. Patrně není náhodou, že předvolební lesk střídají povolební čmouhy…

Nadějí pro léta nadcházející by vždy měla být opozice. Když pomineme pokrytecké komunistické kibicování na extremním levoboku, čeká tento obrovský náklad Českou stranu sociálně demokratickou. Je teď na ní, aby představila alternativu personální i programovou. Pěkně se přitom zapotí. Zvučná jména, která by mohla být nepohodlnou konkurencí, podrobil deratizační kůře již Miloš Zeman, a pakliže plodí perspektivní levicové tváře regiony, schovávají si je samy pro sebe. Programově se ČSSD rozparádila už v počátcích pobytu ve Strakově akademii: Zeman posvětil prozápadní zahraničněpolitickou orientaci a revokoval nahlížení sociálních demokratů na daňovou problematiku, Špidla po několika inspirativních cestách do ciziny zaštítil nepopulární projekt zeštíhlování a zefektivňování sociálního státu. Sotva ale předpokládat, že ČSSD bude další eventuální programové posuny – finanční spoluúčast pacientů ve zdravotnictví, poplatky za vysokoškolské studium či seškrtávání mandatorních výdajů státního rozpočtu - vzývat z opozičních lavic. Nic moc by tím nezískala a odhalovala by své slabiny hladovým komunistům.

Naskýtají se ale jiné originální náměty, na které by měli slyšet především četní voliči považující se za středové. Kupříkladu podpora neziskového a veřejného sektoru, včetně veřejnoprávních médií. Nebo ochrana klimatu. Typickým zadáním pro ČSSD mohou být také sociální a kulturní dopady globalizace či vypořádávání se s komplikovanou demografickou situací. O výhodách a nástrahách evropské integrace ani nemluvě. Na pozadí těchto témat se dá úplně nově nasvítit solidarita a soudržnost, hodnoty, které spolu se svobodou a rovností patří do sociálně demokratické torny.

Prozatím Paroubkova družina zvedá munici, která se nabízí sama: spor o primitivně vnucované americké radary, odpor tyrkysové pravice k atributům přímé demokracie, Čunkovy nekonečné patálie s policií nebo redukování počtu státních zaměstnanců, jež se citelně dotkne i pedagogických profesí. Resortní koncepce opozice nechrlí. Lze to však po ní chtít, když neuvěřitelně pasivní je dokonce Topolánkův kabinet? A když se vládní formace přece jen rozhýbou, zmůžou se leda na splácání ekonomických reforem do jedné legislativní předlohy, kterou se pokusí silově proválcovat Sněmovnou, aniž by poslancům umožnily zevrubnou diskusi. Ani nechuť Ústavního soudu k slepování novel různorodých zákonů jim vrásky nepůsobí.

O co méně zásobuje vláda podněty kompletní politické spektrum, o to více času zbývá na přípravu prezidentské volby, k níž poslanci a senátoři přistoupí příští rok.

Lidový dům už nelpí na vlastním kandidátovi a chce ruku v ruce s ostatními stranami hledat nestraníka, který by posbíral hlasy odpůrců Václava Klause z opozičního, ale i vládního tábora. Nejprve vnáší do debaty principy a kritéria a až za nimi by měly následovat konkrétní osoby. Taktika to je chytrá. A to možná ještě ani Jiří Paroubek netuší, že vyústěním předběžných jednání, ovšem i prezidentské volby samotné, by mohlo být probublání nového středolevého proudu české politiky, ve kterém by se socialisté, komunisté, křesťanští demokraté a zelení nemydlili po hlavách, který by prezentoval naši zemi v zahraničí jinak než hloupě provokující čestný předseda ODS a kterému by na důvěryhodnosti dodávaly postavy, jež se dosud nestačily zdiskreditovat plachtěním ve špinavých stokách. Pár z nich bychom již dnes nalezli na partajních soupiskách, další by mohli absolvovat politický „comeback“, jiné by bylo nutné vytáhnout z řad takzvaných angažovaných nestraníků. Společný nepřítel vždy dokáže stmelit i zdánlivě nestmelitelné skupiny. Je pak jen na nich, zda si uvědomí hlubší sounáležitost.

Až bude brněnský XXXIV. sjezd sociální demokracie definitivně přikryt prachem historie, ztratí na zajímavosti individuální rozepře stejně jako smutně normalizační slovník Jiřího Paroubka. Stávajícímu lídrovi bude odpuštěna kultovní čtyřkilová bichle nablýskaných fotografií na křídovém papíru a zůstane vnímán jako ten, co otevřel, či naopak uzavřel ČSSD okolnímu světu a navázal, či naopak zpřetrhal vazby k rychle se vyvíjejícím labouristům ve Velké Británii nebo SPD ve Spolkové republice Německo. V tuto chvíli to vypadá, že na první pohled nemoderní předseda své modernizační úsilí nehodlá přes averzi zlenivělé části spolustraníků vzdát a že bude dál koumat, jak stranické šiky omladit, způvabnit a intelektuálně posílit. Pokud mu to vyjde, může mít Topolánkova lidová pravice, hýřící arogancí, vulgaritami a nacistickými reminiscencemi, nahnáno. Pokud ne, čeká demokratickou levici sešup zpátky do zatuchlého příkopu, ze kterého se v půli devadesátých let s náramným funěním vyhrabala.

psáno pro Literární noviny 14/2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD