Přiznám se, že tomu úplně nerozumím: budeme mít zmocněnce pro konzultace s Ruskem. Myslela jsem si, že vztahy mezi státy upravují vlády prostřednictvím ministrů zahraničních věcí, případně hlavy států nebo velvyslanci. A najednou – zmocněnec! Jaké by měl mít takový zmocněnec pravomoci? Kdo by měl být jeho protějškem – taky zmocněnec?

To, že byl pro tuto funkci vybrán Rudolf Jindrák, by jaksi naznačovalo, že při urovnání vztahů s Ruskem by mělo jít o něco podobného jako kdysi s Německem (tehdy jednání vyústila do Česko-německé deklarace). Z mého laického pohledu hrálo v tehdejších konzultacích a jednáních velkou roli poválečné vyhnání Němců z Československa, problém, který dodnes dokáže vyvolávat spory.

Když se zamyslím – opět laicky a nediplomaticky – nad tím, co je zdrojem problémů v česko-ruských vztazích, připadá mi, že je to rovněž minulost, takže by nejspíš nějaká společná diskuse byla namístě. Jenže to má háček: vztah Ruska k minulosti se od rozpadu Sovětského svazu značně změnil. Úhelným kamenem dějin se v pojetí ruské velmoci stala druhá světová válka, jejímž vítězem, v podání ruských úřadů vlastně jediným, byl Sovětský svaz. O obrovských zásluhách SSSR na porážce nacismu zajisté není sporu, ale stát, jehož západní část nepochybně osvobodili západní spojenci, těžko může přistoupit na to, že SSSR byl jediným vítězem ve druhé světové válce.

Navíc si Česká republika podle ruského názoru dovoluje věci, které by si dovolovat neměla, jako bylo odstranění sochy maršála Koněva, pomník vlasovcům či přejmenování jedné pražské ulice. Soudila bych, že vztyčování a odstraňování pomníků či označování ulic je věcí výsostně vnitropolitickou, nikdo zvenčí do ní nemá co mluvit. Chápala bych, kdyby ruští představitelé projevili nad takovým krokem lítost, ale že by to mělo vést k tak mohutnému zhoršení vztahů, že by kvůli tomu měli jednat nějací zvláštní zmocněnci?

Ale dobrá, dejme tomu, že se pohledy obou zemí na minulost liší do té míry, že by si o tom měli jejich představitelé promluvit. Problém ovšem je, že abychom v této věci dospěli ke vzájemné shodě, musela by česká strana přistoupit na dnešní ruský pohled. A to asi těžko půjde. Těžko můžeme sdílet nostalgii po rozpadlém Sovětském svazu, který osud naší země usilovně ovlivňoval po celé dlouhé poválečné období. Jsem přesvědčena, že není v silách českého zmocněnce, českých historiků ani české společnosti přesvědčit ruskou stranu, že komunismus byl násilný utlačovatelský režim, který silně poškozoval společnosti všech zemí, jež ovládal. Není ani v silách žádných českých vyjednávačů přesvědčit ruskou stranu, že Krym ani východ Ukrajiny nejsou ruským majetkem; nepřesvědčily ji o tom ani sankce demokratického světa.

Ano, při neshodách se má jednat – ale jednání předpokládá snahu obou stran dospět k nějakému kompromisu, a tu od Ruské federace nelze dost dobře čekat, to je zřejmé.

LN, 24.7.2020