V posledních parlamentních volbách propadl ve prospěch velkých stran dosud historicky rekordní počet hlasů těch, kdo volili strany malé. Co pozitivního to může znamenat do budoucna? Stojíme na prahu éry malých stran?

Malé strany již po léta marně buší na bránu Sněmovny, i když je letos volil rekordní počet lidí. Bylo jich přes milion, a když k tomu připočteme ty, kteří to vzdali a k volbám vůbec nechodí, vidíme, že nespokojenost s vládci a vládnutím prosakuje do všech koutů společnosti.

Naděje, že se bující nespokojenost někdy skutečně dotkne politické moci, je přesto mizivá. Při dosavadním tempu je mocenský vzestup malých stran sisyfovská úloha na generace. Vrcholná politika je uzavřená aréna, před kterou je rezervované místo pro malé strany. Jejich rozběhy opakovaně zablokuje betonový monolit mainstreamových médií a stranických aparátčíků, kteří naslouchají jen těm nejmocnějším a dělají jen to, co nahrává jejich vlastním zájmům.

Kolik síly a času členů malých stran tak přijde vniveč, kolik dobrých nápadů nebude vyzkoušeno a kolik zklamání zažívají jejich voliči? Kolik vůle je zapotřebí k tomu, pouštět se znovu a znovu do nerovné soutěže a investovat do bezobsažných rituálů tzv. reprezentativní demokracie? Kolik idealismu je v naději, že to bude jinak, až budeme mít „svého“ senátora anebo jednou dokonce půl tuctu poslanců? Více prostoru v médiích, a tak i více moci? Ani nápad. Dvě věty v televizní reportáži nebo občasný výslech předpojatým televizním novinářem, který je nenechá domluvit, když neříkají, co chce slyšet. Zvětší to vliv malé strany?

A i kdyby se stal zázrak, malé strany se dokázaly dohodnout na velkém sjednocení a proklouzly do dolní komory parlamentu s pár poslanci a do horní komory se dvěma či třemi senátory, mohly by jen hodně zblízka, ale stejně bezmocně přihlížet, jak se etablované strany zase dohodnou bez nich.

Špatné vzory

Tak proč se vlastně tlačit mezi ty, kteří již dávno nechali padnout své ideály, aby si uvolnili ruce pro zákulisní čachry? Tím, že malé strany kopírují cíle a postupy etablovaných stran, jen upevňují a prodlužují éru své druhořadosti. Posilují tak systém, který je oslabuje, a plýtvají časem, energií, penězi a důvěrou lidí, kteří od nich očekávají pomoc.

Malé strany již léta marně buší na dveře Sněmovny a je nejvyšší čas s tím přestat. Hledat úspěch mimo ni je nejenom etičtější, ale především politicky daleko účinnější. Co takhle přestat hrát jen komparzy ve frašce zvané reprezentativní demokracie a převzít významnější roli mimo parlament?

Šance na úspěch jsou vysoké. Z ideálu zastupitelské demokracie se v důsledku špatného výběru elit a chybného stylu vládnutí vyvinul dnešní politický systém na šikmé ploše k diktatuře. Je prostě třeba hledat jinou metodu řízení společnosti. A to je příležitost pro mimoparlamentní strany.

Malé strany by měly přestat napodobovat špatné vzory. Tím spíše, že jsou to svým charakterem spíše občanské iniciativy. Tohle označení není urážka, ale naopak důkaz toho, že právě ony jsou nejblíže demokracii. Smysl a funkce skutečně demokratické politiky není ovládání lidí, ale pomoc při dosahování a harmonizaci jejich cílů.

Malé strany by se mohly stát magnety pro všudypřítomnou nespokojenost lidí s podmínkami jejich života a způsobem, jak je spravována jejich země. Předpokladem ale je, aby malé strany udělaly ze svých slabin přednosti. Dokud budou bojovat stejnými zbraněmi a podle pravidel protivníka, nutně prohrají. Musí hrát svoji hru, mimo bublinu „vysoké politiky“ a podle svých pravidel. Krátce řečeno: musí uskutečňovat jiné cíle, jinde a jinak než doposud.

Šance malých stran skokově stoupnou, když budou hrát, resp. začnou hrát „svou“ hru podle „svých“ pravidel. A pak se stane výhodou i to, že jsou malé, protože jsou přizpůsobivější a rychlejší než velkostranické aparáty.

Jak doručkovat k moci

Nejčastějším projevem nápodoby špatných vzorů „vysoké politiky“ je volání po sjednocení mimoparlamentní opozice. Ale jaké jsou šance, že se strana, které leží na srdci především korupce, dohodne na jednotném postupu se stranou, která vidí řešení v zavedení přímé demokracie? A ty dvě s tou, která chce hlavně pomoci Moravě? A všechny dohromady s přívrženci czexitu a posléze s ochránci přírody, s monarchisty atd. atd.? Mizivé, nebo ještě menší?

Cesta k moci vede jinudy. Malé strany musí zpoza plotu „vysoké politiky“ přestat kritizovat netečné aparátčíky a začít se obracet hlavně na obyčejné lidi – a stát se tak iniciátory a manažery společenských změn. Malé politické strany a hnutí by měly měnit společnost podle své ideologie všude tam, kde mají své členy, kteří provádějí malé projekty se společným jmenovatelem sousedské samosprávy.

Stačí, když bude každá malá strana, způsobem přiměřeným místním podmínkám, žít její hlavní téma, ať je to přímá demokracie, odpor vůči EU centralismu, boj proti korupci, lokální hospodářství, ochrana přírody, sociální soudržnost či národní tradice. Stačí uskutečňovat svůj hlavní cíl tak, jak to nejlépe umí, a tam, kde k tomu mají nejvhodnější podmínky.

Cesta malých stran k moci vypadá takto: přestat se snažit o odvar „vysoké politiky“ a místo toho prosazovat na lokální úrovni malá zlepšení. Čím menší změna, tím snáze je proveditelná, tím rychleji přinese hmatatelné výsledky a tím více změn lze uskutečnit.

Členové malých stran tak mohou lidem na běžícím pásu přímo dokazovat, že jejich myšlenky jsou proveditelné a užitečné. Jejich politika se pak nebude odehrávat ve Sněmovně nebo v Senátu, ale tam, kde žijí normální lidé.

Ano, takto malé strany nebudou hned vládnout celé zemi, ale začnou ji zdola postupně ovládat. Nebudou sice moci napsat do ústavy přímou demokracii nebo hmotnou zodpovědnost politiků, ale za to okamžitě změní malé části společnosti podle svých představ. Nebudou sice moci vybírat premiéra, ale přesto budou v některých částech země okamžitě spoluvládnout. Nebudou sice hned silnější, ale den za dnem vlivnější.

Svépomoc a samospráva

Malé strany by měly přestat chápat politiku jako soutěž o počet pozic na vrcholu mocenské pyramidy. Jejich úloha je totiž vpravdě historická a mají k ní mandát rostoucího množství občanů, kteří se necítí být zastoupeni v rámci tzv. reprezentativní demokracie. Celou společností se rozprostírá nespokojenost lidí a ta od nich požaduje ozdravit nefungující zastupitelskou demokracii samosprávou.

Úloha malých stran je vybudování struktur a nástrojů samosprávy lidí „vedle“ centrální moci. Proto musí definovat politiku lidštější, než jakou známe a právě zažíváme. V jejich pojetí přestane být nástrojem k ovládání lidí a stane se nástrojem pomáhajícím lidem dosahovat jejich cíle a řešit jejich vzájemné problémy.

Systém reprezentativní demokracie klesl tak hluboko, že to již nedokáže. Nepracuje ani ve prospěch malých stran, ale ani ve prospěch rostoucího množství občanů – a ti všichni si mohou a musí pomoci sami. Svépomoc je a v nadcházející hospodářské krizi ještě bude zdaleka nejsilnější motiv společenské změny. Při dosahování co největší míry samosprávy a soběstačnosti malých celků vznikne „vedle“ a mimo dosah odcizené vysoké politiky společnost patřící a sloužící obyčejným lidem.

A tak mohou být spokojení i ti, kteří volají po sjednocení malých stran. Všechna mimoparlamentní seskupení jsou již teď částmi velké strany, která má jeden společný cíl – vznik samosprávné společnosti. To, že každá malá strana sleduje jiný cíl, je přitom velká výhoda. Přicházejí sice z různých směrů, ale vždy chtějí vydobýt nezávislost na vysoké politice, odcizené od života obyčejných lidí. Malé strany se tak mohou stát prameny lepších řešení, ohnisky svépomocné ekonomiky, výchovy, zdravotnictví nebo lokální infrastruktury. To všechno jsou politická pole, na kterých se malé strany mohou postavit do čela koalice obyčejných lidí proti sebestředným politickým, mediálním, hospodářským a intelektuálním elitám.

Máme jen jeden pokus

Malé strany by měly konečně přestat marně bušit na bránu Sněmovny. Tam se nedostanou ani včas, ani v dostatečné síle. Jelikož jsou mimoparlamentní strany spíše občanské iniciativy, uspějí jen tehdy, když se podle toho budou také chovat. Když budou malé strany hrát stejnou hru jako strany etablované, tedy podle „jejich“ pravidel, nemohou nikdy vyhrát. Proto by měly konečně opustit nehostinnou předsíň vysoké politiky a přesunout těžiště své aktivity ke skutečným většinám, na venkov a do malých měst – tam, kde je lidé potřebují a chtějí a kde jim tyto strany mohou pomoci. Moc leží na ulici, ale hlavně mimo metropoli, tam, kde žijí normální lidé.

Sjednocování malých stran je zároveň nedosažitelné a zbytečné. Zcela postačí jednota v tom, že všem jde o společný cíl a všechny se vymezují vůči centralistům a globalistům, ať již v Praze nebo v Bruselu. Jejich společný odpůrce je lidem odcizená vysoká politika a jejich společné cíle jsou samospráva, svépomoc, svoboda a důstojnost lidí. To jsou cíle nás všech.

Jen jedno nemají ani malé politické strany, ani spousta obyčejných lidí s nimi – a to včetně těch, kteří si dramatičnost dnešní situace nepřipouštějí nebo ji dokonce vůbec nevnímají. Nám všem chybí čas a my všichni máme jen jeden pokus. Tak už začněme podporovat malé strany. Jen ony mohou zachránit naši svobodu a důstojnost.

MfD, 13.11.2021

Převzato z blogu se svolením autora

Autor je nezávislý analytik, poradce a kouč