Přetahování našich politických elit o takzvaný souběh funkcí lze chápat dvojím způsobem. Jednak se jedna skupina politiků snaží pomocí budoucího zákona zbavit vlivu druhé skupiny.

To známe především ze sociální demokracie, kde se hon na takové funkční víceobročníky započal už loni po prezidentské volbě. ČSSD si tehdy vetkla za cíl zamezit tomu, aby například hejtman byl zároveň poslancem – to mělo být kladivo na nepohodlného Michala Haška.

Nyní se tedy tento způsob vnitrostranických zápolení o vliv přenesl na půdu celé Poslanecké sněmovny. Druhým vysvětlením toho, proč se právě teď jedná právě o tomto, je rovněž prostý: je to totiž mnohem jednodušší než řešit skutečné problémy – rozpočtem na příští rok počínaje a například racionální a hlavně jednotnou zahraniční politikou zdaleka nekonče.

Argumenty, které v této diskusi zaznívají, jsou většinou naprosto prázdné. Za všechny uveďme ten, který opakuje do omrzení místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová. Že prý jisté funkce dohromady zvládnout lze, třeba poslanec že zvládne být starostou na malé obci. Od určité velikosti města to však prý zvládnout nelze.

To je komické: kdo určí, kde bude ta hranice? V počtu obyvatel, v průmyslovém či turistickém zázemí daného města, v jeho rozpočtu? Jakékoli stanovení bude nutně inženýrské a čistě formální. Ale ani opoziční politici neudivují bystrostí své argumentace.

Například místopředseda ODS Martin Novotný, bývalý olomoucký primátor, šermuje příklady úspěšných regionálních politiků, k nimž počítá starostku Prahy 2 Janu Černochovou, taktéž poslankyni. V této souvislosti zaznělo třeba i to, že paní Černochová to má z Vinohrad do Sněmovní ulice blíž, než někdo z Olomouce, a proto že prý ten souběh funkcí není problém.

Všechny tyto argumenty postrádají jedno: totiž nějaký faktický systémový prvek. Zkusíme tedy pracovat za legislativce a jeden takový nabídnout. Nebylo by nic jednoduššího, než kdyby se politik z regionální úrovně při své kandidatuře do vyššího úřadu – kraje či Sněmovny, prostě zavázal vzdát se v případě zvolení dosavadního nižšího mandátu. Byl by vyřešen problém mnohoobročnictví, ale nejen to.

Do politiky by vstoupilo mnoho nových lidí, jimž v tom dosud brání zabetonovaní mnohaletí funkcionáři hlídající si své možnosti, a třeba i kšefty, a nebažící po vstupu konkurence, natož kdyby se ukázala jako kvalitnější a pracovitější. A krom toho by bylo jasné, že politici na všech postech mají celých 100 % svého času pro výkon daného mandátu.

Při vší úctě, jaký normální smrtelník dokáže pracovat na 500 %, když je třeba radním města i kraje, poslancem a navíc členem dvou tří správních rad firem v městské, krajské či státní gesci?

Jednoduchá a funkční řešení v našich luzích zpravidla nebývají přijímána a zaváděna, proto nepředpokládám, že by se naši poslanci nechali inspirovat právě tímto. Je to však ke škodě – nás všech, kdo celé to divadlo platíme ze svých daní.