Po dlouhých desetiletích jsme neměli prvního ledna onu vzácnou příležitost vyslechnout si projev prezidenta republiky. Tedy úřadujícího prezidenta republiky, abych byl přesný. Miloš Zeman svůj monolog přesunul již na vánoční svátky a tak tomu bude patrně i v budoucnosti. Politici se ohrazují, že projev prezidenta Zemana byl bez hlubší vize, odborníci jej hodnotí jako sebestředný.

A co byste chtěli, vážení? Slyšeli jsme vše, co jsme slyšet měli, a možná ještě víc. Ano, pan prezident nám snad řekl více, než měl v úmyslu, protože to podstatné pro tento projev nastavil shrnutím své prezidentské aktivity, a to jen jako úlitbu všeobecnému očekávání velkého prezidentského projevu. Co však bylo tím podstatným jádrem hradního sdělení?

Miloš Zeman se vrátil k vánočním projevům předkomunistické éry. Tento další úkrok od tradic byl vlastně tím nejzajímavějším, co projev přinesl. Zdůvodnění, proč tak prezident Zeman učinil, tím nejvěrohodnějším. Návrat k prosincovým svátečním projevům se skutečně obsahově nejvíce blížil k jednoduchým svátečním blahopřáním lidu republiky, jak je pronášel T. G. Masaryk a jeho nástupci. Protože kdyby Miloš Zeman chtěl udržet tón a hloubku velkých prezidentských projevů tehdejší éry, musel by svůj novoroční projev posunout k 28. říjnu. Právě k tomuto datu totiž demokratičtí prezidenti pronášeli řeči, které rezonovaly s důležitostí projevů, jež vědomě chtěli následovat – totiž s poselstvími prezidentů Spojených států, drženými od projevu George Washingtona a jeho Zprávy o stavu Unie z roku 1790. Tyto projevy zaznívaly na počátku roku, ale ve své důležitosti inspirovaly československé prezidenty, aby je v nové tradici republiky navázali na datum ustavení samostatného státu. Jestliže se komunističtí prezidenti upnuli k prvnímu lednu, zachovali zdání velkého shrnujícího státnického projevu, ale opustili jeho státotvorný kontext. Ten se mu naopak vrátil v souvislosti se vznikem samostatné České republiky k 1. lednu 1993, když československá státnost a její říjnový odkaz historicky zastaraly.

V hradním poselství jsme však neměli slyšet ani podobnou zprávu o stavu státu, ani úvahu o jeho směrování, ale dokonce i ona sebestředná zpráva o stavu prezidentského sebevědomí byla jaksi naroubovaná, aby uvedla to nejpodstatnější a vlastně jediné zásadní sdělení – slavnostní blahopřání.

Pokud se tedy v novém zemanovském pojetí budeme setkávat již jen s vánočními blahopřáními, je namístě se ptát, zda se vůbec nějaké tradice zásadních prezidentských projevů v podání Miloše Zemana dočkáme. Američtí prezidenti jsou k nim vázáni ústavou, český nikoli. Podobný nepsaný závazek Miloš Zeman nikdy nepřijme, ostatně i vágní formulace v americké ústavě by jeho právním reinterpretacím stěží odolala. Kdyby Miloš Zeman na sebe převzal závazek výrazných novoročních či jakýchkoli jiných poselství, popřel by tím svoji politickou strategii. V jejím duchu se i jeho projevy vyhýbají jasným postojům, tím méně jejich zdůvodněním, vysvětlováním konkrétních sdělení a stanovisek, naopak tendují k metaforám, již pověstným bonmotům a vyžívají se v poněkud škodolibé poloze tajuplných úvah o tom, jak vše je jinak… Co pro ně bude jistě i do budoucna příznačné: nenechají se svázat jakýmsi neformálním závazkem. Miloš Zeman bude dál rozehrávat svoji politickou hru, v níž určuje kdy, co a jak ohodnotit, aniž by to bylo možno očekávat či dokonce vyžadovat. Neuchopitelnost a nečitelnost je Zemanovou největší devizou a tradice novoročních projevů s ní zkrátka nebyla v souladu.