Císaři Františku Josefovi I. Češi přezdívali "starej Procházka". Dle legendy přezdívka vznikla tak, že fotografii císaře, v roce 1901 slavnostně otevírajícího (společně s početnou suitou) nový pražský most (dnešní most Legií), provázel popisek "Procházka na mostě". Dle historiků však reálná přezdívka musí mít jiný původ, neboť žádný takový text nelze dohledat – a to prý historik Jiří Rak prolistoval veškerý dobový tisk. Nejblíže legendě má údajně popisek "Promenáda na novém pražském mostě", který spolu s dotyčnou fotografií otiskl Archiv Zlaté Prahy 21. června 1901.

Ať už se to seběhlo jakkoliv, historka dokazuje, že politická "mediální mytologie" není zas tak mladá, jak by chtěla, aby si lidé mysleli, že je. A s její pomocí lze rovněž ilustrovat jisté aspekty aktuálních (euro)námluv Jiřího Pospíšila s TOP 09.

Ty zatím probíhají, zdá se, velmi dobře. Karel Schwarzenberg deníku Právo potvrdil, že Jiří Pospíšil je adeptem na lídra kandidátky TOP 09 ve volbách do Evropského parlamentu. Vyhlédnutý lídr se zatím veřejně vyjadřoval opatrněji, nicméně námluvy mají pevnou logiku v podobě silného pragmatického zájmu obou stran, tedy Pospíšila i TOP 09, na stvrzení takového svazku. Již nyní, bez ohledu na to, zda nakonec skutečně dojde na veselku, celá věc dokumentuje několik skutečností obecnějšího rázu, výmluvně vypovídajících o podstatě současné (nejen) české politiky.

Nemá smysl detailně rozebírat známý fakt, že Miroslav Kalousek zatím neúspěšně hledá nástupce stávajícího "starého Procházky". Novou pseudoikonu, jež by získávala hlasy, s nimiž by pak on mohl obchodovat. A ani osoba Jiřího Pospíšila neposkytuje za "knížete" plnohodnotnou náhradu. Karel Schwarzenberg imponoval části publika evokací "starých dobrých časů", v tom mu Pospíšil nedokáže konkurovat, byť knížecí kouzlo notně vyvanulo, takže ho i někteří kdysi zapálení příznivci vnímají opravdu už jen jako "starýho Procházku". Ale jak se říká, lepší něco než nic.

Ovšem, což je podstatnější, i Jiří Pospíšil je ve velké míře pouhý mediální symbol – pochopitelně s jiným než s aristokratickým obsahem. Svůj současný politický kapitál odvozuje především od úspěchu v krajských volbách, které sice ODS v Plzeňském kraji s Jiřím Pospíšilem v čele kandidátky vyhrála, leč stejně skončila v opozici. Samozřejmě – tehdejší hlasování šlo jednoznačně vnímat jako výraz rozhořčení pravicových voličů nad "kmotrovskou ODS", v níž staré kmotrovské struktury měly patrně opět navrch. Dokonce i nad "panem Čistým" Petrem Nečasem, jenž ministra spravedlnosti Pospíšila vyhodil z vlády – údajně aby tak zabránil jmenování Lenky Bradáčové a vůbec očistě státního zastupitelství.

Pospíšilův nástupce Pavel Blažek nakonec Lenku Bradáčovou stejně jmenoval a boj očištěných struktur s hydrou korupce přinesl vlastně jen jeden velký, ale též obrovsky diskutabilní výsledek v podobě pádu Nečasovy vlády. Jiří Pospíšil si po kongresu ODS, po němž se ocitl bez stranických funkcí, stěžoval, že mu strana neodpustila právě očistu soustavy státního zastupitelství, nicméně pokud by chtěl akci Ivo Ištvana a spol. vydávat za vlastní úspěch, musel by umět obhájit velmi krkolomné "jakobínské" právní konstrukce Ivo Ištvana, jakož i vyvrátit velmi závažný politický argument, že celé protikorupční tažení jenom napomohlo do sedla stávající garnituře, nic víc. V době Topolánkovy vlády byl Jiří Pospíšil kritizován za – velmi eufemicky řečeno – jistou váhavost, když se za Nečase stal ráznějším, mohl tak sehrát i roli užitečného idiota. V ODS si to každopádně hodně lidí myslí a nelze se jim moc divit.

Pro politickou budoucnost Jiřího Pospíšila však bude rozhodující, co si o něm myslí a hlavně v budoucnu pomyslí veřejnost. Ta si do něj v posledních letech promítala svou touhu po vymýcení korupce, byť o jejím reálném rozsahu i o pozadí různých kauz zpravidla neví mnoho. Ano, korupce u nás existuje a je to jistě závažný problém. Ale snad úplně nejsilnější je korupce jakožto mediálně-politický fenomén, jako nástroj politického boje, jako spouštěč emocí, zvláště jsou-li lidé přesvědčeni, že za všechno špatné v jejich osobním i ve veřejném životě může zejména ta skutečnost, že se všude krade.

Už několik let se u nás tématika zdravotnictví točí kolem poplatků, na nichž se vybere ubohých pár miliard, zatímco zbylé stovky miliard, jež zdravotnictvím reálně rok co rok protékají, nikoho z politiků ani veřejnost nepálí, respektive nikoho z politiků to nepálí "veřejně", že by kolem oněch stovek miliard "dělal kravál". Odhalování houštiny zájmů farmaceutických firem je totiž pro voliče nepřehledné a pro politika nebezpečné, neboť velké firmy mívají dlouhé prsty, kdežto třicetikorunový poplatek, ten panečku dovede "chytit za srdíčko" – vyhrává i prohrává volby.

S korupcí se věci mají podobně, s psí hlavou kvůli pověstným trafikám ve správních radách nakonec chodí trio Tluchoř, Šnajdr a Fuksa, přičemž v jejich případě se jednalo o korupci jen dle jedné z mnoha právních interpretací – konkrétně té státního zástupce Ištvana. A i kdybychom na jeho výklad přistoupili, v penězích vyjádřeno, šlo o drobné.

Jiří Pospíšil byl zkrátka symbolem boje s korupcí v jisté době a v jistém politickém kontextu. Doba i kontext se však mění. S pomocí zbytků své někdejší popularity může na jaře doletět až do Bruselu, ale v minulosti též platilo, že nechat se zvolit do europarlamentu je pro domácí politickou kariéru to samé, jako nechat se odpálit na Mars. Sejde z očí, sejde z mysli. V plánech TOP 09 se proto jistě počítá s opětovným přistáním Jiřího Pospíšila z eurovesmíru na domácí půdu, s vizáží doplněnou o rys "zkušený odborník, jehož si v Evropě váží". Nikoliv nutně až po vypršení jeho mandátu, klidně dříve, až nastane ten správný čas. Otázkou však je, zda takové časy vůbec někdy přijdou a zda pokus o "euroupgrade" jednoho politika, jenž se nyní ocitl na vedlejší koleji, neskončí jeho úplným vyšuměním do ztracena.

LN, 7.2.2014