Konečně si užíváme výdobytků demokracie. Jistá síť erotických obchodů se na obřích tabulích chlubí už osmdesáti prodejnami. „Jedeme pouští po dálnici a všude kolem billboardy, Anděla z pornoshopu zývá, v reklamě na lásku a na mordy,“ vybavuje se mi Prokopovo podání skvělého Šrutova textu. Máme již také x-tou generaci demokratických politiků. Nelpí tolik na svých funkcích. Jestliže ruský Putin chytračí s šíbováním prezidentských a premiérských křesel (že by inspirace do budoucna pro Klause?) a ukrajinská Tymošenková se zasnila o postu hlavy státu souběžně s nadějí na comeback do pracovny ministerské předsedkyně, tak českému Grossovi (ale třeba ani Buzkové) se zpět do politiky nechce. Podniká, právničí, spekuluje.

Překvapí někoho expremiér, který se nejprve zamotával do historky s financováním svého bytu, pak nakoupil a následně výhodně prodal atraktivní pozemky za Prahou a před časem se mu zachtělo akcií společnosti Moravia Energo? Jedno, zda za ně dal miliónů sedmnáct nebo tři sta. Operací, o jejímž krytí mohou být oprávněné pochyby, prokázal buď svoji naivitu a hloupost (takhle se nechat nachytat!), anebo drzost, pýchu poučeného, nepolapitelného. Či se jen pokusil přičichnout k velkému byznysu, aniž by zohlednil rizika související s jeho politickou minulostí?

Grossovo oddané mediální publikum se s patřičným apetitem zakouslo do šťavnatého, byť už dávno přežvýkaného sousta. Dokonce zapomnělo jak na tažení proti premiéru „Volvolánkovi“ (jakoby snad ani neučinil větší chybu než koupi auta od kamarádčiny kamarádky), tak na šťourání v příjmech Paroubkových (jež jsou podle šéfa ČSSD nadstandardní, kdežto jeho kolegové by mu rádi ze stranické pokladny přilepšili). Není divu. Někdejší předseda vlády bez reálných zkušeností z praxe, zato s průpravou agilního straníka od raného věku je s čerstvě nabytou chutí do života a ambiciózní manželkou v zádech vděčným středem zájmu. Gross ochotně hraje úlohu, na niž by si ani Haškův „Josef Vyskočil“ netroufl. Kdykoliv promluví, oponenti strany, kterou kdysi vedl, zatleskají. I takto končí politické elity stvořené revolučním sametem.

Zatímco druhdy slibná mládež z politiky zbaběle a se zatraceně mělkou stopou zdrhá do světa obchodu, harcovník-veterán Jiří Dienstbier se vrací. Nejspíš cítí, že nám zůstal dlužen jednu nevyhranou klíčovou bitvu. Tisk, který jej pasoval do role Klausova oficiálního soupeře dříve než opatrné partaje, dnes Dienstbiera líčí coby zkrachovalou existenci, jež se bez ustání vlísává do pozornosti mocných. Prý obchází sociální demokraty, lidovce a zelené a nemíní si připustit, jaké v nich vyvolává rozpaky. Podpora, již mu před pár dny statečně vyslovil vlivný křesťanský demokrat Pithart, zapadla, stejně jako aplaus, jímž sociálně demokratičtí poslanci jindy šetří. Normální je přeci nekandidovat – couvat jako Švejnar nebo udílet politikům lekce jako Pačes. Vždyť už od Petra Nečase víme, že hledání vyzyvatele stávajícího hradního pána je lidsky malé.

Dienstbierova kriminálem vycvičená trpělivost a umanutá snaha nevzdat střet s černobíle tržními a nacionálními vizemi Václava Klause vybízí k brzkému rozhodnutí o konkrétním kandidátovi zejména ČSSD. O kandidátovi, který musí být demokratem, znalcem politického akvária, ale zároveň člověkem nakládajícím s prezidentskými pravomocemi jako s drahým kořením. Zkrátka aby nenarušil rovnováhu danou parlamentním typem vlády. Problémem však pro mnohé může být Dienstbierova autorita, která není vázána na nějaký úřad. Jeho akcie na burze prezidentských uchazečů mohou libovolně kolísat, leč akcie životní - profesionální i lidské – mají setrvalou hodnotu. S Grossem lze šachovat, s ostříleným mužem Charty sotva. Co je přednost, a co handicap?

Nemusí přitom ani tak jít o alternativní program s etiketou „Antiklaus“. Proti gustu žádný dišputát. Podstatné je respektování principu výběru, pluralitních šancí. Jinak nám zbudou jen zahnědlé pohlednice z postsovětského východu, Grossovy nevyplacené dividendy a rozpínající se sex-shopy, v nichž můžeme za pár týdnů stylově oslavit osmnácté výročí Listopadu.

Literární noviny č. 41/2007