Neviditelný pes

POLITIKA: Mise v Pobaltí

11.6.2018

Zaslechla jsem v rozhlase několik besed o tom, proč čeští komunisté nechtějí, aby naši vojáci posílili misi NATO v Pobaltí, a zase jsem si lámala hlavu nad jejich motivy. Tedy obecněji – proč nechtějí české vojáky v Pobaltí, celkem chápu, nechtějí, abychom dělali něco, co v Kremlu neradi. Je to podobné jako s Krymem, Ukrajinou, Abcházií a Jižní Osetií, Podněstřím a ledasčím dalším.

Ale odkud se bere ta jejich věrná náklonnost ke Kremlu? Jistě se dá říci, ze setrvačnosti. Moskva, První Řím světového proletariátu, dělnicko-rolnický stát a všechny ty fráze, které se tady omílaly desítky let; starší je ještě pamatují a mladší by je měli znát z dějepisu. Ona ta vzletná a nepravdivá hesla zněla Evropou už mezi oběma světovými válkami, ale stojí za to si přečíst vzpomínky či prostě texty některých západních intelektuálů, kteří jim tehdy věřili nebo je jen brali vážně a jeli se do Země zázraků podívat na vlastní oči. Zářným příkladem může být Arthur Koestler nebo André Gide, ale bylo jich podstatně víc. To, co viděli – a vidět mohli jen to, co jim bdělé úřady vidět dovolily –, je z víry v zaslíbenost Sovětského svazu navždycky vyléčilo.

Když mluvíme o setrvačnosti, je potřeba brát v úvahu také ty desítky let, kdy tady oficiálně platilo, že co Moskva činí, dobře činí, a je potřeba ji následovat. Když člověk něco desítky let přijímá jako danost, nepochybně se to na něm podepíše. Koncem 80. a začátkem 90. let se však něco změnilo – mluvit dnes o Rusku jako o zaslíbené zemi světové revoluce je naprostý nesmysl, o žádný socialismus se tam od 90. let minulého století nikdo nepokouší ani to nehlásá. Copak si toho nevšimli? Copak ty nostalgické vzpomínky natolik přebíjejí prostou realitu?

Přičítám tu jejich náklonnost také tomu, že toho o Rusku kromě oficiální a neoficiální propagandy moc nevědí: nejspíš tam nejezdí, a když ano, tak jen na oficiální setkání, a o tom, jak se lidem v zemi žije, nic nevědí – a už vůbec nic o tom, jak se jim žije jinde než v Moskvě, Petrohradě či několika dalších velkých městech. Říká se tomu občas „svatá prostota“. (Najdou se ovšem mezi komunisty i exoti, kteří jsou ochotni dodnes hájit stalinismus jako nutný nástroj při obraně před zlými kapitalisty, jako třeba jejich místopředseda Skála – ale nepředpokládám, že by takovou víru sdílela většina členů strany.)

A pak má ta komunistická náklonnost další, a zřejmě nejdůležitější příčinu: zavilou nechuť a odpor ke Spojeným státům a vlastně k celé euroamerické civilizaci. Po Spojených státech asi taky moc nejezdí, o tom, jak tam lidé žijí, nejspíš taky moc nevědí. Ale ideologická kazajka je náramně pevná: nechtějí mít co možná nic společného s baštou světového imperialismu. A pokud jde o misi – nehodlají baltské státy, naše spojence v NATO, chránit před ruským imperialismem, který je ve skutečnosti mnohem a mnohem starší než ten sovětský.

LN, 8.6.2018



zpět na článek