Od roku 2001 jsem absolvoval jako host všechny kongresy ODS. Každý kongres má své místo a svou atmosféru. Po prohraných parlamentních volbách v roce 2002 se volební kongres ODS uskutečnil ve Františkových Lázních. Na tomto kongresu měl být zvolen nový předseda ODS a poprvé na tuto funkci nekandidoval Václav Klaus. O funkci tehdy projevil zájem tehdejší hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský. Poté, co absolvoval krátkou instruktáž u Klause, se kandidatury vzdal. Na kongres poté pouze s dvěma nominacemi z krajů přijel nepříliš známý senátor Topolánek. A podle hesla veni, vidi, vici se stal neočekávaně předsedou ODS. Indiskrecí novinářů bylo Topolánkovo zvolení Klausem okomentováno jako „PRAZDNY A FALESNY TOPOL“. Tím vlastně odstartovala celá další éra „neobliby“ nového vedení ODS ze strany Václava Klause.

Přesto se Klaus na jaře roku 2003 stal prezidentem Česka. Pomohla tomu jednak neochota tehdejší ČSSD pomoci na Hrad svému bývalému předsedovi Zemanovi, ale především výborná práce vedení ODS. Klaus se tak stal prezidentem a ODS tím započala svou éru vítězných voleb. Vyhrála evropské volby 2004, krajské a senátní volby 2004, postavila se i za schválení vstupu Česka do EU v referendu. Nakonec po deseti letech dosáhla historicky největšího vítězství i v parlamentních volbách 2006 a vyhrála i komunální a senátní volby 2006 s tím, že v Senátu získala absolutní většinu senátorů. ODS se navíc znovu podařilo prosadit do prezidentské funkce Klause, ale za cenu obrovského napětí v koalici díky postupu Bursíka s kandidátem Švejnarem, kterého „adoptovala“ ČSSD a macechou mu byla dokonce i KSČM. Klaus se za své znovu zvolení ODS odvděčil svérázně a oznámil, že již nechce být dále čestným předsedou ODS.

Díky naprosto nepravděpodobnému výsledku parlamentních voleb 2006, který ODS neumožnil sestavit většinovou vládu, a díky obstrukční politice ČSSD zkrachoval první trojkoaliční projekt z léta 2006. Po krátké peripetii pokusu o sestavení menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL, která skončila pádem Kalouska z funkce předsedy lidovců, byl sestaven menšinový kabinet ODS, který získal téměř všechny hlasy původního trojkoaličního projektu, a přesto mu to nestačilo k vyjádření důvěry. Vzhledem k tehdejšímu vývoji preferencí se ČSSD zásadně stavěla proti opakování parlamentních voleb v předčasném termínu. Na konci roku 2006 tak byla jmenována nová trojkoaliční vláda, která poté získala důvěru v poslanecké sněmovně díky dvěma poslancům ČSSD, kteří se postavili Paroubkovu vedení ČSSD. Tím byla spuštěna lavina demagogie ČSSD o politické korupci ze strany ODS. Další rozklad ČSSD pokračoval v období volby prezidenta na počátku letošního roku. Poté rozpory dorazily i do ODS. Nenaplněné ambice Vlastimila Tlustého, na kterého Topolánek při tvorbě své druhé vlády „zapomněl“, se začaly naplno projevovat na jaře letošního roku. Tlustému se navíc podařilo na svou stranu získat dva další poslance ODS, Schwippela a Ranince, kteří se stali nástrojem v boji Tlustého proti vládě Mirka Topolánka. Past, kterou Vlastimil „Vířivka“ Tlustý nastražil na premiéra, ale sklapla u poslance ODS Jana „Bonda“ Moravy, který spolkl provokaci Tlustého i s navijákem. Následoval odchod poslanců Ranince a Schwippela z poslaneckého klubu ODS a Tlustého bratrovražedný boj v podstatě s celým zbytkem poslaneckého klubu. Rozhádaná ODS pak byla u krajských a senátních voleb 2008 deklasována a nad Topolánkem se stáhly těžké mraky.

V situaci povolebního marasmu či „Armagedonu“ se první místopředseda ODS Pavel Bém pokusil ODS ovládnout a představil se jako kandidát na předsedu ODS na prosincovém kongresu. Topolánek na to odpověděl seskupením svých stoupenců a ohlásil rovněž opětovnou kandidaturu na předsedu ODS. Opětovnou kandidaturu Topolánka na předsedu ODS podpořily přímo či nepřímo téměř všechny kraje s výjimkou Prahy, která se postavila za Béma. Topolánek pak na kongresu ODS svou pozici obhájil ziskem přibližně 60% hlasů delegátů kongresu.

Tak jako není možné vstoupit dvakrát do stejné řeky, i letošní nová volba Topolánka předsedou ODS je výrazně podmíněná okolnostmi. Zatímco možná před lety se někteří volitelé Topolánka spoléhali více na intuici, jeho letošní volba se konala v podmínkách, kdy každý delegát dobře věděl, co je ve hře. Buď sice ne zcela jisté pokračování současné vlády s Topolánkem jako předsedou strany, nebo naprosto nejistá budoucnost menšinové vlády navržené Bémem, podporované ČSSD za slib předčasných voleb, s téměř jistou porážkou. Myšlenka odchodu ODS do opozice se sice tu a tam v kuloárech diskutovala, nebyla však obecně přijata. Topolánek tak na kongresu prošel svou „soutěskou smrti“, ale jeho další politický osud je v rukách voličů. Měli bychom proto nyní dát novému Topolánkovu vedení čas na to, aby předvedlo, jak míní krizovou situaci ODS i vlády řešit a zda se mu podaří uspět v blížících se evropských volbách. Moc času na to ale nemá a Paroubek s Rathem mu pokoj určitě nedají.