Martin Bursík nedávno prohlásil, že jeho kandidát na prezidenta pan Švejnar je člověkem budoucnosti, zatímco pan prezident je člověk minulosti. Přestože chápu, že když někdo někoho navrhne, chválí jej a současně protikandidáta haní, nemělo by mu však lehce projít, že svá tvrzení nepodloží žádnými pádnými argumenty.

Je pravda, že je obecně těžké najít argument, když někoho označím tak banálním a plakátovým označením jako "člověk budoucnosti", v případě pana Švejnara je to ještě o to obtížnější, neboť sám kandidát ve svých veřejných vystoupeních neříká nic konkrétního, z čeho bychom se tak mohli domnívat.

Jeho vyjádření jsou bohužel stejně plakátová a nicneříkající jako označení samo.

Švejnar vrší hesla o otevřeném, moderním a dynamickém státu, hlásí se k "proevropanství" a jeho jediný konkrétní program, se kterým se dá ale ekonomicky (!) polemizovat, je návrh na rychlé přijetí eura.

Jana Švejnara spíše než jako člověka budoucnosti lze tedy také vidět jako člověka bez jasného politického názoru, který se snaží svými vyjádřeními 1. odlišit se od Václava Klause, 2. zalíbit se svým navrhovatelům a potenciálním volitelům, 3. nenaštvat své druhé potenciální volitele.

Zatímco v prvním případě má úkol ještě poměrně lehký, neboť Václav Klaus má názory jasně čitelné a dlouhodobě známé, takže je od čeho se odlišovat. V ostatních dvou případech to je skoro neřešitelné, protože skupina jeho potenciálních podporovatelů je politicky velmi různorodá. Výsledkem je tedy navenek efektní kampaň bez jakéhokoli obsahu.

Označení Václava Klause jako člověka minulosti je ovšem už závažné a nefér obvinění. Politická dráha prezidenta Klause je naopak důkazem, že vždy měl vizi a vždy směřoval do budoucnosti. Měli bychom si připomenout doby, kdy krátce po listopadové revoluci mnozí usilovali o třetí cesty, zatímco Václav Klaus se tehdy nebál jako první vyslovit slovo kapitalismus a jasně se přihlásit k tržní ekonomice. Za tyto své názory byl vždy připraven nést odpovědnost a vysvětlovat je občanům v nejmenších městech a obcích.

V případě názorů na evropskou integraci, za které je prezident neustále lacině kritizován, se naopak postupem času ukázalo, že je sdílela řada jiných politiků i významná část občanů evropských zemí. Každý, kdo se zúčastní jednání evropských institucí, musí vidět, že účinná obhajoba národních zájmů jednotlivými představiteli není nic odsouzeníhodného, ale základní způsob, jak tito politici jednají.

Ještě lacinější argument proti Václavu Klausovi je jeho postoj k problematice klimatických změn. Když pominu to, že asi v žádné zemi není rozhodujícím kritériem pro volbu hlavy státu postoj ke globálnímu oteplování, je zajímavé, že už se panu prezidentovi tolik nevyčítá skepse vůči nerealistickým evropským plánům na využití biopaliv. Ono se totiž i v EU začíná pod vlivem rostoucích cen potravin od původní kampaňovité podpory ustupovat.

To, že Václav Klaus má politickou minulost, není handicap, ale základní předpoklad pro kandidaturu na nejvyšší politický post v zemi. Jen podle postojů kandidáta v minulých složitých situacích můžeme usuzovat, jak bude konat v budoucnosti, nikoli podle sebelíbivějších hesel. A to je přesně to, co bychom měli vyčítat panu Švejnarovi - nikoli jeho pobyt ve Spojených státech. Sám jsem mnoho Čechoameričanů poznal, vážím si jich a nechtěl bych, aby u nich vznikl dojem, že je to u jednoho z kandidátů považováno za nedostatek.

Zkušenost ze světa je nepochybně důležitá a v mnoha oblastech, jako je právě třeba věda, vytváří dobrý předpoklad pro úspěch. Pro funkci hlavy státu si však naše země zaslouží toho, kdo za její zájmy bojoval v minulosti a koho známe natolik, že víme, že zcela jistě bude bojovat i v budoucnu.

Právo, 7.2.2008

ministr zemědělství, místopředseda ODS