Názory na události ve Žďáru nad Sázavou, které by se daly klinicky diagnostikovat, předvedli někteří ministři. Aniž by věděli, co a proč se stalo, okamžitě měli jasno, že jestli se někde stala chyba, oni ji odhalí, a to si pišme, že to tak nenechají. Ani je v té chvíli nenapadlo, že je-li tragédie výsledkem systémové chyby, jak říkají, měli by sami rezignovat. Neodhalili systémovou chybu ve svém resortu.

Ve Žďáru nad Sázavou vraždila psychicky nemocná žena, která se náběhu téhož násilného jednání se zbraní as rukojmím dopustila již před dvěma roky v Havířově. Nejprve si položme otázku, proč „takové“ lidi vůbec pouštět mezi „nás normální“? Je to sice řečnická figura čtvrté cenové skupiny, ale bohužel zazněla z úst těch, kteří jsou placeni v první cenové skupině. Absurdnost otázky spočívá ve fikci „normální společnosti“. Psychické potíže mají desítky procent obyvatelstva, a mnoho z nich se léčilo – a téměř všichni odmítají, aby to poté mělo nějaký zásadní dopad na jejich další života běh.

Kromě toho je zde prostý kapacitní problém, který by se dal řešit při vzrůstajícím počtu psychických problémů obyvatelstva snad pouze tak, že by se do ústavů uchýlil zbytek „normálních“ a bláznům by byl ponechán ostatek světa (z určitého úhlu pohledu už to tak někdy vypadá).

Nejvýraznější postavou v televizních komentářích k tragédii byla nepochybně ministryně spravedlnosti Válková. Důkladně, s rozvahou a klidem rozebrala situaci tam, kde měla informace, a kvalifikovaně odhadla situaci tam, kde měla pouze zkušenosti.

Kdo smí „mezi nás“

Mýlit se může jak lékař, tak soud. Nicméně ambulantní léčba má svá pravidla a jejich nedodržení pacientem musí ošetřující lékař hned hlásit soudu, který s policií učiní příslušná opatření. K tomu pak je nutno vzít do úvahy stovky případů, kdy ambulantní léčba probíhá řádně a pacienti pobytem „na svobodě“ mají větší šanci se zařadit do společnosti. Do úvahy je však nutno vzít i případy, kdy přes veškerou péči dojde ke krizi, kterou nikdy nelze vyloučit (ani u tzv. normálního člověka).

Zoufalé bylo, že v Událostech a komentářích neudržel ministr školství Chládek hysterii na uzdě a začal hřímat, jak je možné, že „kdo jednou něco takového udělal, chodí mezi námi“. Jeho reakce byla skutečně zoufalým příkladem kombinace pokleslého populismu a profesního zmatku. Další dny bude zřejmě opruzovat zaměstnance resortu, kteří budou psát slohová cvičení na téma „zvýšení bezpečnosti škol proti neautorizovanému průniku zvenčí a jeho další perspektivy a vylepšení, to vše bez dodatečných finančních nároků a zvyšování zátěže zaměstnanců škol“.

Příjemným korektivem mu byl exministr školství Liška, který varoval před snahou udělat ze škol hrady. Především ale citlivě indikoval nebezpečí formulace „zvýšit ochranu společnosti před psychicky nemocnými“. Je to líbivý nákrok špatným směrem, od humánní k totalitní společnosti.

Ministr zdravotnictví Němeček by též potřeboval zbrzdit. Podobně jako Chládek se snaží o čemsi veřejnost přesvědčit. Potíž bude v tom, že on ani Chládek nebudou vědět, co změnit, ale budou neustále veřejnost přesvědčovat, že oni to tak nenechají.

Nejpříhodnější by bylo, kdyby si dali bobříka mlčení. Jejich podřízení mají jistě dost o čem přemýšlet, jako každý, koho taková tragédie nenechá lhostejným. Místo toho by měli vyslat své analytiky na ministerstvo spravedlnosti, aby v klidu a koordinovaně zjistili, co změnit třeba a co měnit netřeba a jak rozeznat jedno od druhého.

Soudní přeměna ústavní léčby na ambulantní má svou historii a svůj vývoj a ze všeho nejméně by tomuto nanejvýš citlivému procesu prospěly nějaké ukvapené kroky a zásahy. A současný náběh na populistické reakce může všem na tomto procesu zúčastněným přinést pouze komplikace.

LN, 16.10.2014