V diskusi o tom, má-li být prezident republiky volen přímo, se naprostá většina expertů shodovala v názoru, že přímá volba prezidenta v našem ústavním systému znamená riziko. Při čtení názorů kandidátů na prezidenta se ukazuje, jak oprávněná to byla obava.

Kandidát Jan Fischer, který od v rozhovoru pro Právo v listopadu minulého roku tvrdil: "My často vedeme debatu, jestli by prezident měl být nadstranický, nestranický nebo naopak politický a stranický. To není o slovíčkách, ale o hluboké podstatě té funkce. V žádném případě se nedomnívám, že by prezident měl být nadstranický. (…) Prezident tu není od toho, aby kočíroval politické strany a vládu. Není tady od toho, aby vstupoval do interního života vlády, každodenního života politických stran. Nebo dokonce s nějakým předsudkem, díky své politické vázanosti, přitom prosazoval politiku jednoho subjektu, ke kterému cítí, že má blízko.

V čem je nestranický prezident jiný než nadstranický? Znamená to, že bude schopen vést dialog zrovna tak s vládními stranami jako s těmi opozičními, že bude umět vést tento dialog bez jakéhokoliv politického předsudku." (Právo 29. 11. 2011)

V poslední době Jan Fischer značně přitvrdil. Parlamentní listy citovaly jeho výrok, že by s Bohumilem Sobotkou vyrazil dveře, kdyby mu přinesl návrh na vládu složenou ze zástupců ČSSD a KSČM. Co to má společného s jeho rozhovorem pro Právo? Ústava přece prezidentovi žádné kompetence k vyražení dveří s premiérem nedává. Podle ní prezident musí jmenovat ministry podle toho, co mu navrhne ministerský předseda. Jak je vidět, kandidát na prezidenta, který má v současnosti nejvyšší preference, si s ústavním slibem žádné vrásky nedělá. Přesně to bylo riziko, na které politologové upozorňovali. Prezident zvolený přímou volbou se bude cítit natolik silný proti vládě, že si bude chtít přisvojovat kompetence, které mu nenáležejí.

Prosím posluchače, aby se nenechali strhnout svými vlastními politickými preferencemi. I kdyby desetkrát nechtěli komunisty ve vládě, víc by jim mělo záležet na tom, aby prezident dodržoval ústavu. Svévole neodvolatelného jednotlivce je pro politický systém mnohem větším nebezpečím než vláda odpovědná parlamentu, i kdyby v ní seděli komunisti.

Vladimír Dlouhý, další kandidát, si servítky už nebere vůbec. Vládu složenou z komunistů by nikdy nejmenoval a vstup do eurozóny by odmítl. Co na tom, že politiku státu určuje vláda. Je zřejmé, že si oba kandidáti léčí mindrák ze své komunistické minulosti. Myslí si, že ji tím zaretušují.

Mnoho komentátorů se domnívalo, že větší překračování ústavy než předváděl Václav Klaus snad ani není možné. Ovšem život přináší překvapení. Dnes máme na startu kandidáty, kteří ústavu ignorují ještě před tím, než se prezidenty stali. Václav Klaus se aspoň několik měsíců po zvolení snažil vyvolávat dojem, že se ústavou hodlá řídit. Tihle kandidáti ne. Máme se na co těšit.