Levicové většině se ve Sněmovně opět podařilo přehlasovat Senát, a schválit tak zákon o veřejných zdravotnických neziskových ústavních zařízeních. Zákon, který během projednávání v Parlamentu vzbuzoval řadu emocí, teď čeká na posouzení prezidentem republiky.
Střet pravice a levice nad fungováním systému zdravotnictví a jeho jednotlivých prvků je legitimní, jedni si přejí více konkurence a méně státu, druzí chtějí naopak systém centralizovaný, kde rozhoduje o většině věcí ministr a kam soukromý subjekt přístup nemá. Tento legitimní ideový střet však zákon o veřejných zdravotnických neziskových ústavních zařízeních výrazně překračuje. Zákon, předložený jako poslanecký návrh - což samo o sobě vzhledem k závažnosti předmětu úpravy vzbuzuje pochybnosti – obsahuje řadu ustanovení, která jsou v rozporu s ústavním pořádkem ČR.
Jedním z nejzávažnějších je zásah do kompetence samospráv. Podle tohoto zákona bude v každém okrese zřízeno veřejné neziskové zdravotnické zařízení, za což bude odpovídat kraj. Pokud se tedy nenajde žádný zřizovatel, který by se v daném okrese rozhodl takovýto charakter zařízení provozovat, bude ho mít povinnost zřídit kraj, a to bez náhrady nákladů spojených se vznikem takovéhoto zařízení. Již existující zdravotnická zařízení zřízená obcemi a kraji či jinými právnickými osobami zákon přeměňuje na jinou právní formu bez ohledu na stanovisko dotčených subjektů. Právo na samosprávu dané ústavou je porušeno, prolamují se i vlastnická práva.
Zvláštní je i metoda, kterou se rozhoduje o rozsahu péče. Podle zákona je ho totiž oprávněno stanovit Ministerstvo zdravotnictví, které v této souvislosti komunikuje jen se zdravotními pojišťovnami, komorami a krajem. Pokud tedy není zřizovatelem sám kraj, není s zřizovatelem o rozsahu péče vůbec jednáno.
Obcí a krajů se týkají i ustanovení o sankcích za neplnění některých povinností zřizovatelem, jimž mohou oba tyto subjekty být. Zákony o obcích a krajích stanovují, že tam, kde zvláštní zákony svěřují některé úkoly krajům a obcím bez současného vymezení o jakou působnost kraje či obce se jedná, jde vždy o výkon samostatné působnosti. V těchto zákonech se pak dále upravuje i výkon dozoru nad samostatnou působností obcí či krajů. Ustanovení o kontrole a sankcích, o kterých dle návrhu zákona rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví, je s těmito zákony v přímém rozporu.
Ministerstvu zdravotnictví se však tímto novým zákonem rozšiřuje okruh působnosti o mnoho více než jen o oblast sankcí. Ministerstvu zdravotnictví bude umožněné být nejen zřizovatelem veřejného neziskového zdravotnického zařízení, ale i subjektem rozhodujícím o zařazení zdravotnického zařazení do sítě veřejných zdravotnických neziskových zařízení, samo také bude vést rejstřík těchto zdravotnických zařízení. Zástupci ministerstva budou členy dozorčích rad těchto zdravotnických zařízení, ministerstvo bude rozhodovat o rozsahu péče, které je zařízení povinno poskytovat. Bude tedy rozhodovat o spádovém území, ale i o provozovaných oborech v jednotlivých zařízeních, o počtu lůžek, o personálu, o počtu přístrojů apod. Je tento rozsah pravomocí v rukou jednoho subjektu přiměřený?
Úroveň kvality této právní normy dokresluje i příloha zákona se seznamem nemocnic, které by se měly stát po uplynutí lhůty 180 dnů od nabytí účinnosti zákona tzv. sítí veřejných zdravotnických zařízení. Devět zdravotnických zařízení uvedených v seznamu právně neexistuje, jedna nemocnice je v něm uvedená dvakrát a objevuje se v něm dokonce i nemocnice v konkursu, která již ústavní péči neposkytuje. Nikdo přitom neví, proč je seznam sestaven tak, jak je. Neexistují přesná kritéria, podle kterých byla zařízení vybírána, k samotnému výběru se pak mohla vyjádřit jen Česká lékařská komora, ostatní profesní sdružení byla ignorována. Tímto způsobem vznikl seznam zařízení, které mají oproti těm „nevyvoleným“ jistou smlouvu se zdravotními pojišťovnami. Zdravotní pojišťovny jsou totiž povinni s těmito zařízeními ze seznamu uzavřít smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče pod hrozbou pokuty 10 mil. Kč. Jde o bezprecedentní zásah do smluvní volnosti a předkladatelé zřejmě zapomněli, že v ČR existují i jiné zdravotní pojišťovny než jen fakticky zestátněná VZP.
Předkladatelé této normy argumentují, že se zákonem zřizují „non-profit“ organizace obdobné organizacím v západním světě. Není tomu tak. Navíc trendy v této oblasti jdou v západním světě zcela opačným směrem, než jakým jde tento zákon. Pro příklad si můžeme vybrat našeho souseda - Německo. Neziskové nemocnice jsou v Německu zásadně soukromé, vlastněné církvemi nebo dobročinnými organizacemi (krajským organizacím by odpovídaly tzv. veřejné nemocnice). V roce 2002 bylo v Německu dle údajů Spolkového statistického úřadu z celkového počtu 2221 nemocnic nejvíce právě soukromých neziskových 877 (39,5 %), dále 817 (36,8 %) veřejných (včetně 34 univerzitních nemocnic) a 527 (23,7 %) soukromých ziskových nemocnic. V průběhu času navíc narůstá podíl soukromých ziskových nemocnic a celkově klesá podíl lůžek ve veřejných (státních) nemocnicích. Tento privatizační trend je odůvodněn zejména snahou o racionalizaci nákladů. Z tohoto pohledu český zákon směšuje veřejný charakter a neziskovou povahu, což jsou v uvedeném příkladě Německa zcela odlišné instituty. Neříkám, že bychom měli kopírovat systém Německa popřípadě jiné evropské země, ukazuji jen, že argumentace předkladatelů nevychází z reálné situace.
Ve výčtu ustanoveních zákona, která jsou v rozporu s právním řádem České republiky, bych mohl pokračovat ještě dlouho, v zákoně se jich objevuje více než dost. Stejně tak bych mohl pokračovat v popisu situace v jednotlivých nejvyspělejších zemích, od kterých se tímto zákonem vzdalujeme. To však není účelem. Účelem bylo poukázat na mimořádně špatný zákon. Měli bychom se s takovým zákonem smířit?
autor je externím poradcem prezidenta republiky