Politická nálada v zemi před volbami do Evropského parlamentu je příznivá vyznavačům přesvědčení, že je nutná změna chování Evropské unie, zejména Evropské komise a bruselského administrativního aparátu. Za průkopníky změn budou možná voliči uznávat spíše „nově příchozí“ než ty, kteří v Bruselu již zdomácněli.

Má-li mít nepatrná česká delegace v parlamentu slyšitelný vliv, měli by ji tvořit lidé neotřelého myšlení a nadaní sveřepou bojovností. Kvalita osobností je v této souvislosti důležitější než politické programy stran a hnutí.

Hodnotu kandidáta lze měřit různě, tedy i s přihlédnutím k vlivu strany, která jej vyslala do boje. Není to ale jediné možné hledisko. Znepokojen ostudně vysokým počtem vězňů v poměru k počtu obyvatel České republiky, občasným výskytem nespravedlivě odsouzených českými soudy a poměrně častým setkáváním s nezákonnými postupy orgánů činných v trestním řízení posuzuji uchazeče z pohledu jejich ochoty zabývat se utrpením nespravedlivě odsouzených. Je to jiný rozměr hodnocení uchazeče, který je ovšem použitelný jen u těch, kteří se nějakým způsobem dostali do styku s danou problematikou.

Z kandidátů, jež osobně znám, by v Evropském parlamentu byla určitě nejvíce slyšet advokátka Klára Samková, „jednička“ na kandidátce Alternativy pro Českou republiku 2017. Je nadstandardně vzdělaná a vyniká jako úspěšná předkladatelka ústavních stížností, s nimiž většina advokátů zápolí neúspěšně. To mluví o jejích právnických kvalitách, ale i o jejím vztahu k obětem justice. Tyto její klady jsou ale širší veřejnosti téměř neznámé, zato proslula svým nonkonformním vyjadřováním. Např. v současnosti má potíže s Českou advokátní komorou, která ji kárně stíhá za to, že veřejně proklela tureckého velvyslance. Není vyznavačkou zhoubného náboženství politické korektnosti, a proto by nepochybně v Evropském parlamentu působila jako štika v rybníce. V příznivějších podmínkách by se mohla vyvinout v úkaz srovnatelný s Marine Le Pen. Mám ale obavy, že jako „jednička“ na kandidátce strany, která je na rozdíl od svého německého vzoru takřka neviditelná a neslyšitelná, nemá naději na úspěch.

Překvapilo mě, když se na prvním místě kandidátky hnutí Svoboda a přímá demokracie objevilo jméno Ivana Davida, význačného psychiatra, dříve ředitele Psychiatrické nemocnice Bohnice, kdysi dávno ministra zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana, bývalého poslance za ČSSD a odpůrce bombardování bývalé Jugoslávie. S ČSSD se rozešel, ale stále se jeví jako levicový politik. Je vůdčí osobností hnutí Nová republika vydávajícího zajímavé stejnojmenné internetové noviny. Jeho názorový profil je výrazný, stabilní a veřejnosti dostupný. S názorovým spektrem hnutí Svoboda a přímá demokracie se překrývá jen částečně. Netuším, zda jeho zařazení na kandidátku hnutí signalizuje možný názorový posun „okamurovců“ směrem doleva. Ale určitě je nesporným projevem názorové tolerance Tomia Okamury a váhy, kterou přikládá kvalitě osobnosti. Nezbývá mi, než mu blahopřát k šťastné ruce.

S Ivanem Davidem jsem měl opakovaně co do činění jako se soudním znalcem i léčitelem pomáhajícím trestně stíhaným osobám, jež utrpěly „úraz na duši“ právě v důsledku účasti na trestním řízení. Vždy projevoval přísnou profesionální objektivitu, ale současně také schopnost soucitu a smysl pro spravedlnost. Pomohl mnoha nešťastníkům k zlepšení jejich údělu.

Nemilým překvapením je pro mne naopak umístění bývalého ministra kultury Daniela Hermana na posledním – 28. místě kandidátky KDU-ČSL. Připouštím, že strana netrpí tak výrazným nedostatkem kvalitních osobností jako některé součásti její konkurence, takže dostat se na volitelné místo kandidátky není snadné. Přesto si myslím, že je škoda úplně zahodit tak výraznou osobnost s velkými politickými zkušenostmi.

Neznám zákulisí vedení strany, proto mohu o příčinách daného zacházení s Danielem Hermanem pouze spekulovat. Nemyslím, že by mu u voličů škodil jeho konflikt s prezidentem republiky kvůli neudělení státního vyznamenání jeho australskému strýci. Miloš Zeman má spoustu odpůrců, v jejichž očích by tato lapálie mohla Danielu Hermanovi spíše prospět. Spíše si ale myslím, že se na ni již dávno zapomnělo.

Opakovaně se Danielu Hermanovi vyčítají jeho přátelské vztahy k sudetským Němcům. Zde se ale jeho osobní problém prolíná s obecným problémem vztahu našeho národa k Němcům obecně a k těm sudetským zvlášť. Dovedu pochopit záporné postoje vyvolané zkušeností německé okupace, neboť sám jsem ji celou prožil. Odnesl jsem si z ní bolestivé zážitky, jichž byla většina Hermanových kritiků ušetřena. Mám v paměti šok, který jsem zažil při setkání se známými uniformami při návštěvě pěveckého sboru armády Německé demokratické republiky v Praze. Kroutil jsem tehdy hlavou nad Gottwaldovým výrokem, že „není Němec jako Němec“. Postupně jsem si ale uvědomoval, že Němci jsou národ s velkou kulturou a naše tisícileté soužití s nimi v Evropě nebylo vždy jen bojem na život a na smrt, ale také zahrnovalo vzájemné ovlivňování a součinnost. Byly přece také doby, kdy čeští panovníci byli významnými politickými činiteli středověké Svaté říše římské založené Karlem Velikým.

Dodnes nejsem vypořádaný s otázkou, jak je možné, že se tento kulturní národ nechal zfanatizovat Hitlerem a jeho smečkou k poklesu na úroveň zvířeckosti. Nicméně časem jsem pochopil, že pro naše vztahy by měla být rozhodující nová skutečnost: tou je zkušenost Němců s hrůzami druhé světové války a strázněmi poválečného života ve zničené zemi. Na rozdíl od stejně postižených národů bývalého Sovětského svazu se s ní pocitově vyrovnávali jako poražení. Takový otřes je nikdy v minulosti nepotkal a má výrazný vliv na jejich hodnotová měřítka. V určité fázi svého života jsem musel často cestovat po obou částech Německa, setkal jsem se s mnoha lidmi a také se sudetskými Němci. Jen jednou jsem narazil na nenávistné chování, jinak převládala nostalgie po staré vlasti a přátelské chování. Za těchto okolností bychom mohli uvěřit, že jsme vstoupili do fáze vzájemného ovlivňování a součinnosti obou národů. Voliči, kteří se hlásí ke křesťanským hodnotám a modlí se „odpusť nám, jakož i my odpouštíme“, by pro Hermanovu smířlivost měli mít pochopení.

Jeho osobnost má ale i ten „další rozměr“, o němž jsem se zmínil výše. Ze své praxe vím, že dokáže k stíhaným osobám přistupovat bez předpojatosti a objektivně pochopit pohnutky jejich jednání. Ctí presumpci neviny a věří v možnost nápravy hříšníků. Proto je ochoten poskytnout posilu a případně pomoci.

Jeho přístup k nešťastníkům je vzácný, častěji se setkávám s nekřesťanskou pomstychtivostí. Je to rozhodující pro můj údiv nad zařazením Daniela Hermana na 28. místo na kandidátce.