Český prezident o zahraniční politice nerozhoduje, má však zásadní vliv na utváření veřejného mínění. V případě Miloše Zemana nejenom tuzemského, což dokládá ochota, s níž ruská státní televize v minulosti citovala jeho výroky vyviňující Putinův režimu z různých faulů… O to důležitější je, že mu opět narostla jestřábí křídla. Dosud jimi mával jen nad arabsko-izraelským konfliktem, Afghánistánem a mezinárodním terorismem. Nyní pronesl i jasná slova na adresu Moskvy.

Agresi proti Ukrajině označil za „zločin proti míru“, který je nutné „důsledně odsoudit nejenom slovy, ale i činy“. Prohlásil, že „šílence je zapotřebí izolovat“, a vyzval k tvrdým sankcím, například k vyřazení Ruska z mezinárodního bankovního systému. Zároveň vyjádřil plnou podporu nejenom Ukrajině a jejímu lidu, ale i tamnímu vedení, k němuž měl v minulosti vztah spíš odtažitý.

Zeman zásadním pětiminutovým projevem uvolnil kotvu, kterou držel sebe, ale tak trochu i nás ostatní na východě. Pochopení pro Putina měl, když anektoval Krym i když se pokoušel prostřednictvím atentátů zbavit svých kritiků. Zpochybňoval též závěry zdejších zpravodajců, potažmo vlády z výbuchů v muničním areálu ve Vrběticích, z nichž jsou podezřelí příslušníci ruské rozvědky.

Nyní je i Miloš Zeman v zákrytu s drtivou většinou českých politiků a světových státníků. Přesto v jednu chvíli problesklo jeho zklamání, že se mu nepodařilo postavit most mezi Západem a Východem. To když označil ruské počínání za „iracionální“ a pronesl, že „domnělé, nebo skutečné chyby druhých nemohou být důvodem chyb vlastních“.

Ano, v minulosti se leckdy chybovalo. Bombardování Jugoslávie šlo předejít a válka v Iráku byla v řadě ohledů cinknutá. Našli bychom v posledních desetiletích i víc příkladů selhání demokratických zemí. Jenže Putinův postup není „iracionální“, nýbrž velmi pečlivě promyšlený.

Ruský prezident cynicky pracuje s pestrými scénáři a zohledňuje jejich vnitro i zahraničněpolitické důsledky. Neuvažuje jako chybující politik, nýbrž jako gangster. Proto si také nic nedělá ze zbourání evropské bezpečnostní architektury, pracně budované po druhé světové válce. Co asi chystá dál? Rozmístění svých vojsk na dobytých územích? Útok na postsovětské republiky v Pobaltí? Odeslání armády na bělorusko-polskou hranici? Pro nějaké vylhané zdůvodnění by jistě nešel daleko…

O to důležitější je, že čeští ústavní činitelé hovoří jedním hlasem. Zatímco se šéfy parlamentních komor se prezident o zahraniční politice bavit odmítá, premiér Petr Fiala (ODS) má jeho respekt. Jak popsal web Seznam Zprávy, o koordinaci postojů se ve Strakovce a na Hradě v rolích poradců starají dvě těžké váhy, Tomáš Pojar a Rudolf Jindrák, v Černínském paláci vše jistí jejich starý známý Martin Povejšil, který je náměstkem ministra zahraničí majícím na starosti bezpečnostní agendu.

Práce mají nad hlavu. Nechce-li demokratické společenství odpovědět Putinovi zbraněmi, musí použít takové ekonomické nástroje, které Rusko ochromí, a to i za cenu ztrát mocných nadnárodních společenství a snížení komfortu nás, běžných občanů. Zároveň je nutné promyslet, co s ruskou strategií, kterou profesor Stanfordovy univerzity a bývalý velvyslanec Spojených států v Moskvě Michael McFaul popsal jako snahu Ruska o novou velkou dohodu s USA.

Situaci též komplikuje, že globálních aktérů přibylo. A Západu se vůbec nehodí, aby Čína táhla za jeden provaz s Ruskem.

Při těch všech starostech projev Miloše Zemana potěšil. Přesto by příště měl ještě dodat, že i my se musíme nachystat na dopady krize – ať už hospodářské, nebo humanitární. A jakkoli je rozdělená společnost přirozeným jevem, hodilo by se, aby prezident upustil od svého zvyku sypat sůl do jejích otevřených ran.

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus