Historie bývá docela nemilosrdná. Po těch, co byli jaksi v popředí, zůstanou jen strohá data, pár encyklopedických sterilních informací a v pamětnících některé kroky a charakterové vlastnosti, které ústně předají svým potomkům, aby v dalších generacích vyšuměly do podvědomí, že kdysi kdosi takový byl. Jen některým bylo dáno, aby zůstali trvale v paměti národa.

Náš stát má od svého vzniku v roce 1918 prezidenta jako nejvyššího ústavního činitele. Je třeba připomenout, že v lidově demokratických státech Varšavského paktu jsme byli jediní s Rumunskem, kteří tuto funkci v ústavě udrželi, i když byla významově bagatelní a upozaděna před generálním tajemníkem ÚV KSČ. Na tomto místě se střídali různí jedinci, na některé jsme dodnes hrdi a na některé si už tak úplně nevzpomínáme. Byli tam lidé důstojní a vzdělaní, stejně jako charakterově spíše nižší úrovně, byli tam lidé obětaví, jakož i vrahové či věznitelé svých politických odpůrců. Přesto byl tento úřad jaksi uctíván pro něj sám.

Miloš Zeman byl po sametové revoluci osobou ctěnou. Pamětníci vzpomínají na jeho vystoupení v divadle Semafor, později i na Letenské pláni, kde vždy citoval data ze svého článku v Technickém magazínu, který se stal v jednu dobu mezi lidmi suverénně nečtenějším periodikem, rozšiřovaným cyklostylem po celé republice. Dnes to vypadá jako nicotný akt, nicméně starší generace dobře ví, že napsat za panování Milouše Jakeše a ÚV KSČ podobný text, kde byla vylíčena úroveň našeho hospodářství, školství atd., bylo vpravdě odvážným činem, i když posléze vyšlo najevo, že jím uváděná data nebyla až tak úplně přesná. V revolučním kvasu se podobné věci prostě stávají.

Pokud by Miloš Zeman ukončil svou politickou kariéru jako celkem úspěšný předseda sociální demokracie, historie by na něj nejspíše vzpomínala v dobrém. Jeho nezvolení prezidentem republiky v roce 2003, k čemuž notnou porcí přispěli jeho straníci, bylo nejspíše zlomovým bodem, kdy přestal mít jakékoliv zábrany. Jeho dřívější bonmoty (tak geniálně parodované Miloslavem Šimkem) přestaly být vtipné a začaly být urážlivé. Pro své zvolení prezidentem státu zcela pominul skandální spojení svého nohsleda Šloufa s mafiánem Mrázkem (možná ještě vzpomenete akustické přehrávání rozhovoru těchto dvou lidí při předvolební debatě). Nestyděl se užít přímých lží s očerněním svého soka z rodinných vazeb s nacisty. Nevadil mu lživý bulvární inzerát jeho kamaráda Zbytka, jenž byl ještě krátce po revoluci jeho ideovým protivníkem.

Úcta k člověku se nedá vyvzdorovat, ta buď je, anebo není. Miloš Zeman svou opilostí nad posvátnými relikviemi naší státnosti, vulgární mluvou, adherencí k státu, který naše území ještě nedávno okupoval, a podporou agresora, který si uzurpuje cizí území bez ohledu na mezinárodní mínění, o tuto úctu postupně přišel. Poslední měsíce již sledujeme lidskou degradaci plnou osobních výpadů vůči všem, kteří mu nepochlebují. Lékařská praxe dobře ví, že některé negativní osobnostní rysy jedince se k stáru zhoršují, zvláště jsou-li navíc potencovány alkoholem. Tento jeho duševní stav je provázen i tělesnou zchátralostí, takže největším úkolem ochranky je zabránit fotografům dokumentovat reálný zdravotní stav. Jeho nejbližší okolí odpovídá jeho současné situaci. Mluvčí Hradu místo podání seriózní informace o zdraví hlavy státu, na které jako občané máme plné právo, pouští do éteru žalmy. Kancléř Mynář – bez slíbené bezpečnostní prověrky – je trestně stíhán a je nejspíše plně zaměstnán ochranou svých soukromých zájmů. Jakýsi Nejedlý má na Hradě své kancelářské prostory a diplomatický pas, a tedy absolutně nekontrolovatelný přístup k tajným dokumentům.

Po odchodu Miloše Zemana z Hradu se po něm slehne zem. Nic státnického po něm nezůstane. Ti, kteří tyli z jeho momentální moci, si bryskně najdou jiné korýtko. V dějinách velmi rychle zaujme místo jako v úvodu zmíněný Antonín Zápotocký, po němž zbyl v paměti národa nehorázný výrok, že žádná měnová reforma nebude, aby další den nastala.

Miloš Zeman se sám odsoudil k oné kunderovské nesnesitelné lehkosti bytí, k tomu, že už bude navždy brán jako člověk, který promarnil svou jedinečnou příležitost stát se důstojným mužem, jehož bude národ mít v úctě. Jako je tomu u několika jiných, kteří byli v úřadě před ním.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora