Je prostě nenahraditelný

Ať si kdo chce co chce říká, Miloše Zemana přinesla Čechům Štěstěna. Bylo to koneckonců vidět hned od začátku: už během sametové revoluce hlava jako by mu pod tíhou myšlenek neustále hrozila upadnout a je tomu tak dodnes – na blaho svého národa pan prezident vždy myslel, myslí a myslet bude. Uveďme na důkaz tohoto tvrzení několik pochvalných slov o něm…

Miloš Zeman politikem

Jako byl schopným prognostikem, nejinak tomu bylo i poté, co ho Listopad vynesl do politiky - jaký div, že sociální demokracii pozdvihnul během několika let z hranice volitelnosti na druhou nejsilnější stranu. Post předsedy Poslanecké sněmovny obsadil v roce 1996, křeslo premiéra získal o dva roky později, jelikož Klausovi hroutilo se už tehdy pod rukama všechno, což vyústilo v předčasné volby. Ty sice Zeman vyhrál, avšak shody s potenciálními koaličními partnery nedosáhl, a tak vznikl ten geniální projekt, co ho dodnes mnozí hnidopiši kritizují: Opoziční smlouva.

Správně to tehdy Miloš Zeman uvážil: „Shodli jsme se (s Klausem) na nebezpečnosti malých stran, které jsou tak trochu politickými prostitutkami, protože jdou téměř s každým a mají velký vydírací potenciál, kterému se eufemisticky říká potenciál koaliční.“ Konečně byl tedy klid na práci. Ve své knize Jak jsem se mýlil v politice se skromností sobě vlastní podrobně popsal, co všechno dobrého pak v příštích čtyřech letech jeho vláda vykonala. Jak však uvádí, země byla z krize vyvedena a sociální demokracie stála u kormidla, a tak postrádal již motivaci, do jakých výšin ještě dál. Toužil prý oddat se knihám, přírodě a lenosti, a tak se odstěhoval na Vysočinu objímat stromy.

Zasloužený odpočinek mu přišel k duhu a Zeman pookřál; natolik, že se nechal nakonec přemluvit, aby v roce 2003 kandidoval na prezidenta. Jak víme, byl tehdy bohužel Klausem poražen, ale pamatujeme si též, že odešel ze sálu zadním vchodem v klidu a s úsměvem. Však se také v té knize vyjádřil jasně: „Klaus se na prezidenta hodí, a troufám si říci, že tuto funkci vykonává podstatně lépe, než bych ji vykonával já v případě svého zvolení.“

Ano, pokora byla jednou z jeho předních vlastností odjakživa… Deset let pak ze závětří své Vysočiny okolní dění jen sporadicky komentoval a přijímal tam prominentní návštěvy vděčné za „hraběcí rady“, jichž se jim tam dostávalo. Ani národ na Miloše Zemana nezapomněl: v roce 2008 vznikl spolek Přátelé Miloše Zemana, propagující jeho osobu a myšlenky, a o rok později z iniciativy spolku Strana práv občanů Zemanovci (SPOZ). Škoda, že se v příštích volbách do parlamentu nedostala. Alespoň vygenerovala celou plejádu schopných lidí, co pak byli na Hradě užiteční.

Od roku 2010 začala se totiž na ústavní úrovni připravovat změna prezidentských voleb na přímé, čti: konečně mohl svoji hlavu státu zvolit přímo lid – a tak, kdo mohl zvítězit jiný, než lidu milý Miloš Zeman? Bylo to v březnu 2013, kdy se stal českým prezidentem. Jedině pražští voliči byli nevděční, avšak zbytek republiky to naštěstí zachránil. Lidu obecnému méně již milý Karel Schwarzenberg, neboť s modrou krví, zaslouženě tedy odkráčel do zákulisí, za svojí ženou, co ani neuměla česky…

Miloš Zeman prezidentem

Samozřejmě, že na pana prezidenta šakali štěkali hned od začátku: když v květnu 2013 zápasil s virózou a bylo mu nevolno zrovna při ceremonii nad českými korunovačními klenoty, Miroslava Němcová zle ho pomluvila, že prý byl opilý ještě z předchozího večera, kdy absolvoval přátelskou návštěvu na ruské ambasádě; pak padla vláda podpantofláka Petra Nečase a někteří tvrdili, že to byla pomsta, když Zeman znemožnil, aby ho Němcová ve funkci nahradila, jakkoli na to většinu hlasů měla – jako by taková zlá osoba mohla být premiérkou! Zrovna tak se Zeman ukázal být spravedlivým, když po sedmi měsících vlády úřednického kabinetu Jiřího Rusnoka přijal po následných volbách vedení vítězné ČSSD, avšak bez jejího předsedy Bohuslava Sobotky, na kterého se přece každému stačí jen podívat, aby bylo jasné, proč pak čekal na své jmenování premiérem 83 dnů…

Uvážlivý byl i na ostatních frontách: jak se kupříkladu měl stát vysokoškolským profesorem takový člověk, jako (s prominutím) „katolická buzna“ Martin C. Putna? Nebo ten Zemanův soucit s postiženými: jak byl hodný, když si za mluvčího zvolil Jiřího Ovčáčka.

Na jaře roku 2014 si Rusko oprávněně zpět vzalo Krym, který předtím Chruščov tak hloupě odevzdal Ukrajině. „Beru vážně prohlášení ministra zahraničí Lavrova, že tam žádní ruští vojáci nejsou,“ moudře věc Zeman uzavřel. V rozhovoru pro Radiožurnál o protestní demonstraci vulgární skupiny Pussy Riot byl jako vždy přímý: „Kunda sem, kunda tam.“ Také v té době začal jezdit do Číny, kde správně vytušil pro Česko užitečný potenciál: „Jsem v Číně, abych se naučil, jak urychlit ekonomický růst nebo stabilizovat společnost.“

V roce 2015 se nebál kritizovat Ferdinanda Peroutku za pokrytecká slova o tom, že Hitler je prý gentleman. Na listopadové oslavy na Albertov si pozval pana Martina Konvičku, známého ochránce Čechů před islámem. O rok později byl jedním ze signatářů tzv. Prohlášení čtyř (nejvyšších ústavních činitelů), spravedlivého protestu proti schůzce tehdejšího poněkud idealistického ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou při jeho účasti na pražské konferenci Forum 2000, známém to fóru kavárníků všech zemí. Pan prezident nemohl k této bláznivině nezaujmout jasné stanovisko tím spíš, že naši zemi zrovna tehdy poctila vzácná návštěva, sám čínský prezident – aby se zabránilo mezinárodní ostudě, museli být jacísi chuligáni s tibetskou vlajkou v ulicích náležitě zpacifikováni, mezi nimi i známý opilec Miroslav Kalousek.

V roce 2018 se konaly další prezidentské volby – ty, jak tam okusil, co jinak zažívají jen rockové hvězdy: polonahá kočka ukrajinské národnosti se na něj ve volební místnosti vášnivě vrhla, ale bohužel tam s ním byla manželka, takže musel dělat, že mu to vadí. Jinak ale samozřejmě nad takovou nulou, jako byl jeho protivník Jiří Drahoš, nemohl nevyhrát. Dá se říci, že během svého druhého mandátu nepřišel už pan prezident Zeman s ničím, co by mělo ještě někoho překvapit: ústavu dále ctil, toho podpořil, onoho otcovsky pokáral. Stále osvědčoval svůj cit pro míru: odmítl například vystoupit s projevem na pietní akci k 50. výročí Srpna 1968. Novináři, ti blbci, ho přesto nepřestávali kritizovat, stejně jako čučkaři z BIS.

Dobrých spolupracovníků si vážil – za svého přítele a zároveň vedoucího svojí kanceláře Vratislava Mynáře se postavil, když po něm hnidopiši stále (marně) chtěli jakousi bezpečnostní prověrku. Vážil si i vedoucího svých poradců Miroslava Šloufa, co sbíral cenné funkcionářské zkušenosti už v době, kdy mladý Miloš Zeman pracoval ještě v prognostickém ústavu. Dopustit nedal ani na Martina Nejedlého, co měl pro naši zemi velmi užitečné kontakty na Východě.

Své uznání mnoha dobrým lidem vyjádřil i hojným udělováním státních vyznamenání – pravda, někteří pomýlení odmítli se (ke svojí škodě) v takové dobré společnosti ocitnout, jako například Vladimír Mišík. K jiným, co si žádné vyznamenání nezasloužili, byl nicméně po zásluze přísný. Podporoval grandiózní, ekologicky příznivý a ekonomicky užitečný projekt vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe, co ho bohužel současná vláda smetla se stolu. Opakovaně jezdil do Číny učit se, jak se má správně demokracie dělat, a neztrácel dobrou víru, že to Česku přinese ekonomické benefity, které jistě jsou dnes již téměř za našimi dveřmi…

V půli dubna 2021 se náhle provalilo, že za výbuchy v muničních skladech ve Vrběticích sedm let předtím stáli prý agenti ruské tajné služby – proč až s takovým zpožděním?, oprávněně ptal se i pan prezident. Čučkaři sice tvrdili, že proto, že se ti dva stali mezitím známými až díky zpackanému atentátu na krajana Skripala v roce 2018 a jen tak mohli být zpětně identifikováni, ale Miloš Zeman moudře nad mnohými, avšak nepřímými důkazy o účasti ruských špionů vyjádřil pochybnosti a přiklonil se k variantě, co je přece nabíledni, totiž že k výbuchům došlo díky chybě lidského faktoru. V Česku se kvůli Zemanovu stanovisku záhy rozpoutala mediální bitva, v Rusku ho blahoslavili.

Mezitím musel doma čelit různým kverulantům i v jiných záležitostech: vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl měl předsudky k účasti Ruska v české energetice – proč se ještě někdo diví, že k funkci nebyl tudíž způsobilý? Ministr zahraničí Tomáš Petříček zase nepochopil, že Rusko a Čína jsou pro nás jako partneři nejdůležitější – ano, musel přece jít, jak jinak. Ministr zdravotnictví Jan Blatný odmítl vpustit do země ruskou vakcínu Sputnik V, že prý není schválená - byl nahrazen kvalifikovanějším Petrem Arenbergerem.

Dále Zeman musel bojovat i s médii: nejprve se oprávněně rozčílil nad hloupostí moderátorky CNN Prima News Terezy Tománkové, začátkem léta 2021 musel zase nechat kancléře Mynáře oznámit, že jeho kancelář přestane poskytovat jakékoli informace časopisu Respekt, serverům Seznam Zprávy a Deník N a pořadům ČT 168 hodin a Reportéři ČT – prostě všem těm, kdo o něm opakovaně lhali.

Potom při oficiálním setkání se srbským prezidentem se Zeman „jako osoba“ (sám za sebe, nikoli jako prezident) omluvil za nespravedlivé bombardování jeho země silami NATO v roce 1999. V srpnu 2021 se pak stal Američanům ten katastrofální průšvih s Afghánistánem. „USA už nejsou lídr,“ správně Zeman ihned zareagoval a investování do NATO označil za „vyhazování peněz“ – ano, vždyť Češi jsou přece už od dob Žižkových vojensky soběstační.

Vstání z mrtvých

Závěrem roku 2021 pak pana prezidenta zradilo zdraví, právě v době voleb. Jeho spolehlivý a loajální tým Ovčáček–Mynář–Nejedlý celé týdny musel čelit ječení hyen, co ho už už viděly na prkně, než jim pan prezident všem vytřel zrak a svěží jak rybička, šarmantním intelektem opět všechny škarohlídy převálcoval.

Nejhůře skrývala své zklamání ta pětipanda či jak se to vícehlavé zvíře jmenuje, to když rozumně a ještě velice benevolentně dal najevo, že jmenování nové vlády bránit nebude, akorát tam nepustí jednoho zjevně nezpůsobilého. Ihned spustili řev, že prezident nemá přece právo kecat do toho, kdo bude mít které ministerstvo: zákon prý přece hovoří jasně - „Prezident na návrh předsedy vlády jmenuje,“ tedy Fiala navrhne a Zeman návrh podepíše, hotovo. Ano, kterýsi škarohlíd podotknul, že něco podobného už tu bylo, když se Zeman coby premiér dožadoval po Václavu Havlovi automatického schválení svých vládních nominací s argumentem, že prezident přece podle ústavy nemá právo ministry nejmenovat – tehdejší hlava státu sice ustoupila, ale co je takový popleta Havel proti Zemanovi, že...

No, tu bitvu vyhrát nemohli, i když se tolik snažili. Pan prezident se nedal, pěkně s každým ministrem důkladně pohovořil a nedbal řevu nedočkavců, co v tom viděli zdržování v době pandemie. V práci pro blaho Čechů mu nezabránilo ani to, že sám byl nakažen covidem, a tak musel fungovat ze skleněné kukaně, jakkoli to některým zastydlým jedincům přišlo směšné. Dokázal všem, že ho nezastaví nic. Dnes je již jedno jisté: jakkoli se pochybovalo o tom, že svůj mandát dokončí, nyní o tom již pochybností není. Co víc – ač již vysokým věkem poznamenán, na vozík upoután, hlava mu stále funguje dobře, mnohem líp než mnohým mladým – maně napadne každého rozumného člověka myšlenka, jež se nezdá být marná: máme napřesrok nechat takového velikána z Hradu odejít?

Ano, je tu jakýsi zákon, který víc než dvě funkční období nepřipouští. Avšak – copak může kdokoli jiný Zemanových kvalit dosáhnout? Řekněme si to upřímně: nemůže. Dokonce ani ten jím doporučovaný Andrej Babiš, jakkoli svými skutky také dostatečně ukázal, že blaho českého národa je mu vším a do jeho hnízda nikoho kálet nenechá, i kdyby měl kvůli tomu svolat vládu – ani ten však takových kvalit nedosahuje. Miloš Zeman je prostě nenahraditelný…

Když se ale podíváme do světa, jsou národy, které se nějakými zákony omezovat nenechají, jde-li o jejich dobro - kupříkladu Rusové: Vladimír Putin je přece ve funkci de facto už přes dvacet let. Nebo Číňané: Si Ťin-pching je prezidentem od roku 2013 a nyní už tam také uznali, že pro ně bude nejlepší, když jím zůstane být doživotně. Nemělo by se něco takového uvážit i u nás?

Prostě, jak napsal už Majakovskij:

Zeman žil,
Zeman žije,
Zeman bude žít - forever.