Nebyl snad uplynulý rok charakterizován také vzájemným míjením se v názorech na plynoucí události? Zdá se mi, že účastníci protibabišovských demonstrací neberou dostatečně v úvahu, že Agrofert není banka, do které se ukládají evropské peníze pro jejího majitele, jak to někdy na demonstracích vypadá. Ale že to jsou desítky pracovišť a dílen, kde pracují tisíce lidí a také zde berou svoji mzdu. Volání po tom, aby Agrofertu byly zastaveny dotace, jistě netěší majitele, ale málo se musí líbit i těm, kteří zde pracují. Myslíte, že touží být bez práce jen pro výkřiky několika nedostudovaných „hlídačů demokracie“?

Copak sem chodí evropské peníze jen tak a Babiš si je jen odváží do svých podniků? Nebo jsou rozdělovány úředníky podle evropských směrnic, osobami k tomu určenými a na základě rozvojových programů odvětví a krajů? Právem se nejvyšší státní zástupce ptá, kdy a jak byla vyšetřena práce a odpovědnost těchto lidí, než peníze dorazily „k Babišovi“.

Ale hlavně: copak je Babiš bílou vránou? Kde se vzaly miliardy vlastněné mnohými našimi miliardáři? Z poctivé každodenní práce? Takoví jistě jsou. Zároveň zde existuje systém, který na straně jedné produkuje milionáře a na straně druhé občany nemající na nečekaný běžný výdaj v domácnosti.

Jistě: tito miliardáři nejsou v politice a nesoustředí ve svých rukách politickou a ekonomickou moc. Ale věříte tomu, že tito lidé nerozhodují přes lobbisty, zastupitele na různých úrovních, úředníky a další lidi ve vlivných funkcích? Možná o více věcech a větších penězích než předseda vlády… To by se na cedule demonstrantů muselo psát něco jiného než „Demisi“.

Míjíme se i v představách, co si obyčejní lidé vlastně myslí. Lidé se nezabývají denně politikou. Představa aktivistů, že lidé denně zvažují důsledky pravolevého politického spektra, že zvažují, zda máme méně, nebo více liberální demokracii, je zcela mimo.

Lidé musí pracovat a vydělávat peníze nikoliv z potřeby hromadit majetek, ale proto, že se musí starat o děti, bydlet, jíst. A otázka, proč si někdo za měsíc vydělá těch 20–30 tisíc, zatímco jiný si za stejnou dobu „vydělá“ pár milionů, zatím není předmětem jejich každodenních úvah. Ale až se to změní, až lidé pochopí, že problémem není Babiš, ale systém, to se pak budou dít věci.

Není to o závisti, jak by si kdekdo myslel, ale o obyčejné lidské důstojnosti. Tyto otázky nezmizely ze světa a nálepkováním lidí kladoucích nevhodné otázky to nespravíme.

Míjíme se i v představě o řešení našich potíží. Máme problémy proto, že se voleb účastní důchodci? Občan se tak po letech života a práce totiž dozvídá, že by ani neměl mít právo volit, což byl v uplynulém roce vrcholný výkon myšlení těch pravých liberálních demokratů. Měl by prý mít volební právo, až v jakémsi testu prokáže ty správné „znalosti“.

Kdo se těch obyčejných zastane? Strany, které nás častují výkladem o morálních principech a o lidských právech, ale kde debata vždy skončí tehdy, pokud se dostane na konkrétní „denní“ práva, svobody a zejména povinnosti obyčejných lidí? A rozběhne se opět, pokud chceme klábosit o genderu, množství pohlaví, o diskriminaci všech a všemi. Pak je debata opět živá.

Společnost postrádá „spojující materiál“, nezbytnou míru vzájemné dohody alespoň na základních věcech. Politické dění tak někdy připomíná laboratoř psychiatrie.

Vidíme vyloučené lokality, které přes „péči“ vládních organizací narůstají. Ale proč se to děje, nechceme slyšet, blábol o politické korektnosti nám nedovoluje problém pojmenovat. Spíš se spokojíme s vysvětlením, že nám tu někdo rasisticky diskriminuje. Konstatujeme, že děti z těchto lokalit mají horší podmínky pro start do života, ale o tom si jen povídáme. Radikálním řešením tohoto problému bychom prý porušili lidská práva jejich rodičů.

„Za nostalgií po Koněvovi a Gottovi je možná touha po antikomunismem neumožněném uznání vlastních obyčejných biografií před rokem 1989,“ popisuje v Listech č. 6/19 politoložka Kateřina Smejkalová. Jinými slovy – nikdo přece nepopírá, že před Listopadem zde existoval stát, který popíral občanská a politická práva, ve kterém byli vězněni nevinní lidé, a v určitém období byli dokonce popravováni, ale také zde žily své běžné životy miliony rodin. A že to tedy nebyla jedna hrůza vedle druhé, jak se nám to dnes mnozí „historikové“ snaží vnutit. Míjíme se i v hodnocení své vlastní minulosti…

Právo, 28.12.2019