Druhý nejdůležitější post ve vládě náhle neobsazen

Pokud se dá o některém z politiků říci, že nedokáže vysvětlit nejasnosti o původu kapitálu, se kterým dříve podnikal, pak jako politik skončil. To se právě přihodilo Věslavu Michalikovi (STAN), který se měl stát ministrem průmyslu a obchodu. Taková věta zní v Česku poněkud nadsazeně, protože by měla platit také na dosavadního premiéra Andreje Babiše (ANO), který ovšem její platnost úspěšně ignoroval.

Na druhé straně lze jen kroutit hlavou nad tím, proč se člověk s takovými nejasnostmi v životopise jako Věslav Michalik snaží vystoupit do nejvyšších politických pater.

Podobné úvahy teď plní politické rubriky, přesto je důležitější ekonomický rozměr případu. Právě v této chvíli totiž stojí resort průmyslu před něčím jako před svou hvězdnou hodinou. Není to jen tuzemská záležitost. Při sestavování německé vlády je hlavním kandidátem na ministra hospodářství, tedy hlavně průmyslu, lídr druhé nejsilnější strany Robert Habeck, navíc v roli vicekancléře. Z takového pohledu je německý ministr průmyslu druhým mužem ve státě.

Důvod je všem srozumitelný. Německo stojí před spuštěním Green Dealu, který obsahuje úplnou proměnu energetiky, do toho ovšem patří nejen zajištění nových zdrojů energie namísto uhlí a atomu, ale také třeba transformace automobilového průmyslu.

Od časů Ludwiga Erharda, který zakládal sociálně-tržní hospodářství, nedostal žádný spolkový ministr tak těžký úkol.

Proti tomu se zdálo od počátku poněkud dobrodružné, když ohlášený premiér Petr Fiala (ODS) svěřil stejný resort straně Starostů, která teprve upevňuje svou vnitřní strukturu.

Je pravda, že Starostové nominovali do funkce blízkého spojence svého předsedy Víta Rakušana, na jejich poměry tedy silného muže. Přesto bylo od začátku obtížné si představit, jak může obstát právě Věslav Michalik, když většinu jeho politického životopisu zaplňuje pozice starosty Dolních Břežan.

Byl tento člověk schopen prosadit strategii na udržení jaderného programu, na využití plynu a budování gigantických polí slunečních elektráren – a nebýt přitom jen sparringpartnerem mocného ředitele firmy ČEZ Daniela Beneše? Mohl snad právě on zajistit podporu při zavádění elektromobilů do českých továren i na české silnice? Byl schopen konečně prorazit neschopnost tuzemského průmyslu na využití nových technologií?

Prostě otázka zní, jestli byl Věslav Michalik povolán rozhodovat o resortu, na kterém plně závisí český blahobyt příštích desetiletí. Možná bylo lepší to nezkoušet.

Jen teď stojí představitelé nastupující vlády před otázkou, koho na volné místo na průmyslu posadit. Lze jen věřit, že úvahy o sice talentovaných, přesto však ve světě velkého byznysu i vysoké politiky zcela nezkušených analyticích nejsou míněny úplně vážně.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy