Kdykoliv teď otevřu noviny, pustím televizi, zakecám se v obchodě - vybafne na mne kauza Melčák-Pohanka. V mžiku mi naskočí vzpomínka z mého dětství v padesátých letech.

Jdeme plzeňskou ulicí, potkáváme soudruha tajemníka (který jako by z oka vypadl panu Paroubkovi) - a můj táta mi silně tiskne ruku, celý se tak jako přikrčí a haleká: "Dobrý den, soudruhu, dobrý den. Tak jsme se na to ve fabrice ještě jednou podívali a máte pravdu, na tu brigádu pojedem. Už jsme si to odhlasovali." Doma se pak dvakrát podíval za dveře, jestli tam někdo nestojí, než mámě potichu vyprávěl o potížích jednoho kolegy, který si dovolil nesouhlasit. Vyprávěl o procesech. Měl pro tu opovrhovanou "českou předposranost" důvod, rodinu na krku a ženatého bráchu na šest let v kriminále. Ten v hospodě neudržel jazyk za zuby a vedl pobuřující řeči.

Vidím teď pana Paroubka, jak vede celou jednu velkou politickou stranu do doby, na kterou bych nejraději zapomněla. Nesnese prohru, nesnese odpor, vyžaduje jen tupé přikyvování. Ale dnes už nejsou padesátá léta, i když z jeho povolebního projevu se to mohlo zdát. V jeho straně jsou tisíce lidí, jejichž představa o dalším směřování Česka se nekryje s tou mou. Nemyslím ale, že jsou všichni hloupí nebo zištní. Kauza Melčák je příležitostí, aby členové ČSSD použili zdravý rozum a naslouchali svému svědomí.

Dnes už zaplaťpánbu nejde o život. Tedy vlastně ano, ale ne ve smyslu život ztratit, ale důstojně žít. A nebo zůstat přikyvujícím stádem.

P.S. Teď jsem se dočetla, že poslance Melčáka na Zlínsku zbavili funce, takže je zralý k vyloučení ze strany. Ach jo, přece jen to vypadá, že historie se opakuje.