Předseda vlády na dotaz, co může ovlivnit nový ministr zdravotnictví za osm měsíců zbývajících do voleb řekl: „Může toho dokázat hodně, vždyť já jsem toho také hodně stihnul." Odhlédneme-li však od počtu mediálních vystoupení, křižování republiky ve vrtulníku a změn ve vládě, pak je zřejmé, že změn, které by reálně a hmatatelně ovlivnily život občanů, premiér prosadil pramálo. Neschopnost a neochotu vlády se snaží ukrýt za mediálně vděčné výměny na postech ministrů, při nichž angažuje mediálně známé tváře typu Vítězslava Jandáka nebo Davida Ratha. Dosahuje tak zaměstnání médií v podstatě nevýznamnými spekulacemi (zatímco státní dluh a nezaměstnanost dál utěšeně rostou) a menší pozornosti vůči nepochybně závažným korupčním skandálům. Jako bychom se paralelně se sbližování ČSSD s komunisty navraceli i do komunistického bezčasí, kdy byly skutečné události a reálné změny nahrazovány pseudoudálostmi a pseudozměnami.

Jmenované osobnosti se pak v duchu svého dosavadního působení mnohem více věnují médiím (často urážlivě a drze – viz D. Rath) než vlastní práci. Premiér přitom možná doufá, že osoby, které za sebou na rozdíl od politicky profilovaných osobností ze středu ČSSD nemají žádnou reálnou politickou sílu a žádný čitelný politický názor, budou vůči němu pociťovat vděčnost a závazek.

Marně. Odstoupení místopředsedy Jahna z pozice pražského lídra ČSSD nebo váhání bývalého eurokomisaře Teličky nejsou náhodné a nelze je odbýt jako nevděk nebo dokonce „zradu na ČSSD“: je to jen logická reakce lidí mimo prostor strany, kteří vůči ČSSD nepociťují žádnou přehnanou loajalitu.

V důsledku personální politiky ČSSD se ostatně Česká republika pomalu ale jistě stává zemí plnou „bývalých“: pět bývalých ministrů zdravotnictví, mnoho bývalých ministrů, dokonce několik bývalých premiérů a několik bývalých mediálních tváří ve službách ČSSD, přičemž řada z nich je nakonec umístěna na lukrativních státních postech, štědře dotovaných z peněz daňových poplatníků. Výsledkem je úhrnem skoro rok „hájení“ tří po sobě následujících vlád ČSSD a celkově příliš málo muziky za příliš mnoho peněz. Nelze než vyslovit přání, aby se toto schéma voličům konečně omrzelo, a aby se i sama ČSSD po volbách v červnu 2006 konečně stala „bývalou“ – totiž bývalou vládní stranou.

(Psáno pro Virtually.cz)