Protože u nás sleduje televizi skoro každý, je také skoro každý na ni odborníkem. Předmětem hovorů na pracovištích, po hospodách, v autobusech i domácnostech se zhusta stává též úroveň zpravodajství a publicistiky veřejnoprávní televize. Důvod ke kritice se vždy nějaký najde – jak by také ne, když kanál ČT24 vysílá nonstop.

Sám bych si mohl přihodit. Některým politikům je totiž skutečně občas v sólo vystoupeních dovoleno až příliš, včetně šíření snadno doložitelných nepravd, na které moderátoři bůhvíproč nereagují. U některých průvodců zpravodajstvím a publicistikou velmi snadno rozeznáte politickou orientaci. Jindy se prostě jen dopouštějí hloupých chyb.

Nemělo by se to dít, jistě. Jediným závěrem z podobných případů by ale měla být lepší editorská práce, důkladnější příprava, případně větší pluralita ve vysílání. Proč ale vylévat s vaničkou i dítě?

Dva útoky na Českou televizi a Český rozhlas byly ale v poslední době skutečně neomalené. Společnost Agrofert, vlastněná vicepremiérem a šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem, si v dlouhém psaní postěžovala na odvysílané příspěvky v pořadu Reportéři ČT a nezastavila se ani před požadavkem vyvodit personální důsledky. Přirozeně jí nejvíc vadí ty zaměřené na Babišův střet zájmů.

Senátor a předseda Strany práv občanů Jan Veleba je zase rozhořčen, jak se Česká televize chová k Hradu. Považte: poslední tiskovku mluvčího Ovčáčka odvysílala jen ze záznamu! Veleba má rovněž pocit, že nadstandardně je ve veřejnoprávním vysílání zacházeno s TOP 09. Protože je zákonodárcem, nelenil a sepsal novelu mediální legislativy. Ta by měla osvobodit od poplatků na pět let ty, o nichž Česká televize či Český rozhlas zveřejnily nepravdivou informaci.

Absurdní? Kdepak! Svůj návrh sice Veleba z jednání pléna horní komory na poslední chvíli stáhl, prý aby mohl být nejdřív zevrubně prodiskutován, ovšem nemůže být pochyb, že představuje jen první výstřel. Druhým může být útok na koncesionářské poplatky jako takové.

Ostatně ani spoustě občanů se nelíbí, že musí měsíčně platit za vlastnění televizního a rozhlasového přijímače, i když třeba Českou televizi a Český rozhlas nesledují, nebo jsou s jejich produkcí nespokojení. Mediální osvěta je u nás slabá a lidé nedoceňují význam médií veřejné služby. Například, že jediná jsou skutečně nezávislá, že se věnují i menšinovým tématům a zájmům, že opečovávají a rozvíjejí národní kulturní dědictví (především v původní náročnější dramatické tvorbě), že mají nejzevrubnější zpravodajství z domova i ciziny nebo že mohou být nejefektivnějším nosičem informací v případě přírodní katastrofy nebo válečného konfliktu.

Časy se pochopitelně mění a i v kolébce „veřejnoprávnosti“, Velké Británii, diskutují o „odbožštění BBC“ a nových formách jejího financování. Třeba se s možnostmi, které se odvíjejí od moderních komunikačních nástrojů, dočkáme i předefinování „veřejné služby“. To je ale v první řadě úkol pro mediální teoretiky a ústavní právníky. Nikoli pro politiky, kteří vtahují sdělovací prostředky do svých válek.

Přesto se mohou nad Českou televizí a Českým rozhlasem stáhnout mračna, než bys řekl švec. Stačí, aby se Velebovi zemanovci spřáhli s Babišovým politicko-ekonomickým holdingem a populistickými poslanci a senátory napříč spektrem. Prvním krokem může být navázání médií veřejné služby na státní rozpočet. Pak by je mohli politici snáze ovlivňovat. Časem by pak někdo mohl přijít s nápadem Českou televizi a Český rozhlas zprivatizovat. Jistě by někdo snaživý podotkl, že už vlastně soukromé jsou, například zmíněné topky, eventuálně „pražské kavárny“.

Kdo by na likvidaci či okleštění veřejnoprávních médií vydělal nejvíc? Co takhle politik, kterému patří dva významné deníky, nejposlouchanější rádio, televize pro mladé a pár časopisů? Opravdu si někdo soudný myslí, že by nám poté, co bychom se zřekli koncesionářských poplatků, „bylo líp“?

Demokratičtí politici by měli být střehu. Spolu s nimi i rozvážní občané a novináři, veřejnoprávní zejména. Ti poslední by pro jistotu mohli dobré věci pomoci tím, že se více soustředí na kvalitu svojí práce.