Premiér a předseda českých sociálních demokratů Jiří Paroubek nemá rád novináře, kteří se veřejně zabývají jeho osobností. Má raději ty, kteří o ní mlčí.

Osobnost politika má na běh událostí nemalý vliv. To víme z dějepisu i z novin. Nadání vést bývá přímo založeno na určitých povahových vlastnostech, které korespondují s poptávkou doby (i kdyby ty vlastnosti měly být hrané). Osobnost politika proto něco vypovídá o situaci ve společnosti v přítomnosti i o jejích perspektivách.

Paroubek napsal pro sobotní vydání deníku MF Dnes text, který vyšel v příloze Kavárna pod názvem Něco nového v médiích? V článku premiér vyjmenoval žurnalisty, ke kterým necítí mnoho respektu: Jiřího Ješe, Karla Hvížďalu, Renatu Kalenskou, Karla Steigerwalda a Martina Komárka. Obecně lídr ČSSD zpochybnil objektivitu listů MF Dnes i Lidové noviny a jistou skepsi také vyjádřil vůči České televizi či Českému rozhlasu.

Jmenovaní novináři nebo média si totiž všímají i toho, jak Paroubek vypadá, jaký má vkus, jak mluví, jaká dělá gesta, čím se baví. Zajímá je jeho povaha či obraz a pověst, již si lídr ČSSD vytváří před veřejností. To je totiž významný nástroj, jímž si získává její přízeň. Aby v tom byl Paroubek úspěšný, musí si budovat osobnost (přirozeně), s níž by se co nejvíce lidí ztotožnilo, a tedy jeho „imidž“ vypovídá mnoho také o nás.

Shrneme-li to, Paroubek je politik, který pokračuji v rehabilitaci reálného socialismu. Václav Klaus před více než deseti lety sejmul relativní vinu z takzvané šedé zóny, tedy občanů, kteří komunistický režim nepodporovali, ale ani proti němu nebojovali. Současný premiér prosazuje smíření a uznání i vůči těm, jež byli vůči totalitnímu systému více než loajální. Paroubek proto vystupuje autoritativně, rozhodně, ale také ve všech ohledech zjednodušeně a velmi lidově i s pochopením pro nomenklaturní uspořádání - jako kladný hrdina Dietlova televizního seriálu. Předseda sociálních demokratů chce, aby s ním souzněli i ti tak trochu morální páriové postkomunistické společnosti, totiž bývalí a současní komunisté. To je Paroubkova metoda, jak zvýšit vliv sociální demokracie. Novináři, kteří si kriticky všímají premiérovy osobnosti, symbolicky (média vždy promlouvají prostřednictvím symbolů) poukazují na svérázné Paroubkovo vyrovnání s minulostí, které se sebou nese nebezpečí návratu k větší míře regulace, k vyššímu stupni prosazování státní autority na úkor individuálních svobod a prohloubení syndikalismu a korupce. Takové žurnalisty Paroubek v oblibě mít nemůže, protože napadají nejen jeho politický styl, ale především postup, jímž resuscitoval ČSSD z klinické smrti, do niž upadla po vedením Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse.

Předseda vlády musí mít naopak rád novináře, kteří věcně posuzují výsledky a mlčky přecházejí způsob, kterým jich bylo dosaženo. Účel světí prostředky. Takový pohled byl a je levicovým intelektuálům dosti vlastní. Proto komentátoři deníku Právo nebo časopisu Trend se osobností Paroubka nezabývají. Opírají se o realitu, fakta a čísla. Morální aspekty vynechávají, ačkoli rizika, která plynou z Paroubkovy politické metody, i jim musí být zřejmá. Nakonec Paroubkovi neškodí ani moderátoři politických televizních debat, kteří nemohou symbolické morální rozhořčení nijak projevit už z povahy své práce. I když také oni nejspíš vědí, jaké riziko představuje ČSSD pod Paroubkovým vedení. Není však důležité, co si myslí, podstatné je, aby byli navenek loajální. Což byl přesně požadavek pozdně komunistického režimu.

(Psáno pro Česká média)