28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLITIKA: Matrix jménem Rakousko

3.10.2013

Když i velká koalice jen těsně uhájí většinu, je to zásadní hlas proti politickému systému

Znáte osobně někoho, kdo detailně sleduje politiku v Rakousku a tamní volby? Těžko. Je to téma spíše pro odborné fajnšmekry či pro ty, kteří mají k Rakousku blízko – třeba tam prožili léta v exilu. A přece je tamní politika poučná, a to i ve výstražném smyslu. V geniální zkratce to dokládá věta ze zpráv v České televizi: "Rakouské vládní strany těsně obhájily společnou většinu."

Pozastavme se nad ní. V širším kontextu totiž sděluje toto: V Rakousku vládnou už dlouho velké koalice konzervativců (Lidová strana, ÖVP) a socialistů (SPÖ). A přestože velká koalice normálně znamená velkou většinu, v Rakousku teď oba velcí reprezentanti tradiční levice a pravice stěží uhájili většinu nejtěsnější. Co to znamená? O čem svědčí, když velká koalice jen těsně obhájí většinu? Znamená to dost silnou krizi celého politického systému, někdo by módně řekl krizi matrixu.

Velké koalice nejsou zločinem. Mohou mít smysl třeba při ohrožení státu – například v Izraeli před šestidenní válkou v roce 1967 či za hyperinflace v první polovině 80. let. Anebo se uplatní v situaci, kdy levice ani pravice nejsou s to složit smysluplnou většinu samy – například nyní v povolebním Německu.

Ale i v Německu má velká koalice dost kritiků. A stále je považována za nouzové řešení, za způsob, jak hrát se špatně rozdanými kartami až do příštího kola, kdy je voliči rozdají lépe a opět umožní, aby proti sobě normálně hrály tradiční levice a pravice.

V Rakousku je to ale jinak. Celá poválečná historie dokládá, jak se v té zemi kultivovalo prostředí velkých koalic, sociálního smíru a všudypřítomné politické shody – zkrátka prostředí, jež vytěsňuje konkurenční model ve prospěch konsenzuálního. A jak toto vytěsnění politické konkurence začalo nahlodávat společnost. Ta si totiž uchovává sebezáchovný pud soutěžení, a pozoruje-li, že hlas pro domnělou konkurenci je de facto hlasem pro stále tutéž velkou koalici, začnou ji přitahovat party alternativní, protisystémové, protimatrixové. To dostává zemi i společnost do nebezpečné spirály – a o ní svědčí i výsledek nedělních voleb.

Tento trend není rakouskou specialitou. Můžeme ho pozorovat i u nás. I u nás jsou tři týdny před volbami oslabeny politické strany tradiční levice i pravice, zato posilují strany protisystémové či protimatrixové, postavené kolem jedné osobnosti (zemanovci, babišovci, okamurovci, bobošíkovci). A také u nás bychom si dokázali představit, jak by asi probíhal modelový "rakouský" experiment.

Zkuste si představit, že tu vládne permanentní velká koalice ČSSD a ODS. Jak by se v takovém prostředí dařilo protisystémovým stranám? Asi by snadno přesvědčily voliče o tom, že právě ony hlásají konkurenční model, který dokáže stálou velkou koalici těch velkých narušit. A takhle to v Rakousku běží už od druhé světové války.

Rakušané si užili velkých koalic v letech 1945–1966, 1986–1999 a od roku 2006 dodnes. Ano, z celkových 68 let poválečné éry strávili 41 roků v obdobích, kdy se jim smazával rozdíl mezi vládou a opozicí, pravicí a levicí. Přitom nejde jen o samotné vládní kabinety. Velká koalice je označení pro jednu formu sestavení vlády. Ale ta forma pak sice nenápadně, leč tím účinněji ovlivňuje obecnější vzorce chování, něco, co bychom mohli nazvat politickospolečenskou DNA.

V Rakousku tyto vzorce ovlivnila tím, že vytvořila tzv. proporční systém. Prakticky vše ve společnosti – počínaje složením správních rad státních akciovek přes odbory až po rady veřejnoprávních médií a lokální politiku – si mezi sebe rozdělily dvě tradiční strany SPÖ a ÖVP. Je z toho cesta ven? Ano, ale jen tehdy, pokud se do hry zatáhne někdo z těch protisystémových. Před 14 lety to zkusil lidovec Wolfgang Schüssel s haiderovci a byl z toho pěkný poprask. Šlo by to i u nás?

Čím víc se v Rakousku recykluje velká koalice, tím slabších výsledků dosahují obě tradiční strany (až do 90. let sbíraly přes 40 procent). Čím víc klesá šance, že samy vytvoří vládu, tím víc stoupá skóre protisystémových a spirála se vytáčí dál. Wolfgang Schüssel ji prolomil poté, co ve volbách v říjnu 1999 lidovci skončili až třetí za populistickými a xenofobními haiderovci. Tehdy se odhodlal k paktu s ďáblem a vytvořil s nimi – ale bez osobní účasti Jörga Haidera – vládu. Vykoledoval si tím diplomatické sankce států Evropské unie (a některých tehdejších nečlenů EU, v první řadě české vlády Miloše Zemana), ale prolomil zakletí proporčního systému a velkých koalic. Haiderovci se podle očekávání ve vládě rozhádali a kancléř Schüssel prosadil své reformy.

Stačilo to? Ani náhodou. Od roku 2006 velké koalice opět vládnou. Jak ukazují výsledky nedělních voleb, situace překonává 90. léta. Zatímco v říjnu 1999 získaly dvě velké tradiční strany celkem 60 procent hlasů, teď dostaly jen 51 procent. A protimatrixoví posilují, ač jsou roztříštěni (i tak mají Haiderovi pohrobci dohromady 25 procent).

Jinými slovy, Rakousko nabízí návod, jak pěstovat protisystémové a populistické politické strany. Ale dlužno říci, že na fungování jeho ekonomiky se ten marasmus neprojevuje. Je to svým způsobem záhada či nesnadno vysvětlitelný úkaz: Rakousko se vymyká elementárním poučkám. Pěstuje si model, který míří proti politické konkurenci, proti základům demokratické hry i proti hospodářské úspěšnosti. A přece je v Evropě úspěšné. Hospodářsky je stejně výkonné jako Německo, ne-li výkonnější, a v rámci EU má vůbec nejnižší míru nezaměstnanosti. Závěrečná otázka pak může znít logicky takto: Myslíte si, že je tento rakouský model přenosný? Že kdyby u nás společně vládly dvě strany tradiční levice i pravice a proporčně si rozparcelovaly stát, že by česká ekonomika kvetla? Leckdo si možná pomyslí, že na tom něco je. Nicméně éra opoziční smlouvy doložila, že na více než jedno období to voliči nepřekousli.

LN, 1.10.2013