České republice by mělo záležet na lepším Rusku
Vypovězení ruských diplomatů kvůli akci tajné služby GRU ve Vrběticích vyvolalo malou česko-ruskou diplomatickou válku i zpravidla emotivní reakci politiků, publicistů a veřejného mínění. Prezident Zeman nezklamal a faktickou jednoznačnost kauzy rozostřil, jak to jen šlo. Kam ale může celá záležitost vést a jakou strategii ve vztahu k Rusku bychom měli zvolit? Odpověď není snadná, a určitě proto nezaškodí krátký výlet do historie.
Slovanští osvoboditelé z habsburské poroby
Počátkem první světové války sváděly ruská a rakouská armáda těžké boje o Halič. Na podzim 1914 vnikla ruská vojska do Slezska i na dnešní slovenské území, přičemž krátce obsadila též města Bardejov a Humenné. Ruské jednotky se tak nacházely nedaleko české kotliny, což u nás údajně způsobilo nadšení. Některé české hospodyňky prý dokonce hodlaly péct husy, aby mohly náležitě přivítat slovanské osvoboditele z třistaleté habsburské poroby. Skutečnost, že v carské říši panuje autoritářský režim, kdežto v Rakousku proběhly před válkou dvoje volby dle všeobecného volebního práva, byť pouze pro muže, je asi moc nevzrušovala. V listopadu se však další ruský postup zastavil.
Dobové nadšení je samozřejmě nutné vnímat v historickém kontextu. Nicméně, co kdyby tenkrát ruské pluky dopochodovaly až do Prahy? Co by to v tehdejších českých očích znamenalo – okupaci, nebo osvobození? Vítal by je rusofil Karel Kramář chlebem a solí? Patrně ano. A s ním možná i T. G. Masaryk, který by nejspíše ani nestihl odjet do exilu – jakkoliv carské samoděržaví v lásce neměl.
Proto přivítal revoluci z února (dle našeho kalendáře z března) 1917, neboť poskytovala příslib demokratizace ruských poměrů. Brzy se bohužel rozplynul. Za jeho labutí píseň lze považovat volby do Ústavodárného shromáždění z podzimu 1917, které pak bolševici nechali rozehnat, poněvadž získali pouze zhruba čtvrtinu mandátů. Volby ale proběhly demokraticky, na základě poměrného systému i s volebním právem pro ženy, jež se u nás prakticky realizovalo až v komunálních volbách 1919 a o rok později ve volbách parlamentních.
V dějinách není nic odvěkého, jednoznačného, kontextu zbaveného. Odvěké jsou pouze stereotypy, leč i jejich konkrétní podoba se časem mění. Náš současný mainstreamový stereotyp Rusko prezentuje jako zemi permanentně zaostalou, bytostně nedemokratickou, v zásadě pořád komunistickou, agresivní, nebezpečnou a nepřátelskou. A nutno dodat, že vnější i vnitřní politika Putinova režimu tomu hodně napomáhá.
Putinův stát má ale mnohem menší rozlohu než carská říše i Sovětský svaz. Což v Rusech vyvolává frustraci i snahu obnovit status supervelmoci. Proto je Ruská federace v konfliktu se Západem, a tudíž i s námi. Leč v tomto ohledu spíše nepřímo, byť samozřejmě znatelně.
Pokud jde přímo o nás, Rusko vůči České republice neuplatňuje žádné teritoriální nároky. Má tu zájmy ekonomické, Praha byla dobrou základnou pro špionážní aktivity, západočeské lázně představovaly pro ruské elity oblíbenou destinaci dávno před první světovou válkou, o čemž mimochodem svědčí i pravoslavné chrámy v Karlových Varech a Františkových i Mariánských Lázních. Ani ty ale nestačí na naše zařazení do nejužších zeměpisných kruhů „ruského světa“, klíčové politické koncepce současné Ruské federace, stavící na historické, kulturní, jazykové či náboženské (pravoslavné) blízkosti Rusů a zpravidla jejich blízkého zahraničí. Koneckonců, vrbětická munice ruské agenty zajímala kvůli jejímu použití na Ukrajině nebo v Sýrii, ne kvůli nám.
Což ale neznamená, že se zde Rusové i mocensky rádi neuvelebí, pokud jim k tomu poskytneme příležitost. Konkrétně jistí politici a hlavně ekonomické skupiny. Ostatně to, co zde označujeme jako ruský vliv, byl v jisté míře především vliv skupiny PPF, která v Rusku (a v Číně) čile podnikala. Za otevřené dveře v Rusku platila otevřenými dveřmi v Česku nebo úslužností jistých politiků vůči Moskvě a Pekingu. Jaké strategie teď zvolí po nedávné smrti svého zakladatele, zůstává otázkou.
Zemanova jedovatá munice
Česká vláda získala vrbětickou kauzou legitimitu pro odmítnutí nákupu neschválené vakcíny Sputnik V, účasti Rosatomu v tendru na Dukovany a podstatnou redukci zdejší ruské ambasády, jejího špionážně-diplomatického personálu. Prezident Zeman po ní teď vypálil jedovatou chemickou munici. Těžko přesně předvídat další vývoj, nicméně zmíněné zisky tak jako tak představují dostatečný výtěžek v konfliktu, odstartovaném jednou nečekanou sobotní tiskovou konferencí. Jeho další stupňování by pouze zvýšilo již nyní poměrně bolestivou cenu dosaženého.
Podle původních plánů se měl nový blok v Dukovanech ve zkušebním provozu rozběhnout v roce 2036. Jaké bude v té době Rusko? Stejné, horší, lepší? Nevíme, nemůžeme vědět. Avšak pevnou a významnou součást české východní politiky by měla tvořit snaha o liberalizaci a demokratizaci Ruska. Masaryk to před sto lety viděl podobně.
Autor je politolog
LN, 27.4.2021