Významný celostátní deník, jakými Hospodářské noviny stále jsou, uveřejnil ve svém čísle z 24. 5. 2007 článek pana Miloše Picka sugestivně nazvaný Nedopusťme demontáž sociálního státu. V článku se Pick rázně pustil do boje s vládním návrhem reformy. Jeho argumentace je však natolik vzdálená objektivní realitě, že stojí za to uvést některé věty a celé odstavce článku na správnou míru.

Článek zahajuje Pick tvrzením, že v poválečné soutěži byl „evropský sociální stát“ úspěšnější než USA. Tato věta obsahuje několik tvrzení, která lze jednoduše vyvrátit. Samotný výraz „evropský sociální stát“ je poplatný současné snaze české levice prosazovat další unifikaci EU, kterou hmatatelně zastupovala neschválená ústavní smlouva. Navíc je hrubě nepravdivá, EU výrazně za USA zaostává. Hodnocení ekonomiky USA je proto stále v uznávaných studiích mnohem lepší než hodnocení ekonomik evropských zemích. O tom, že si alespoň představitelé EU uvědomují reálné postavení Evropy v konkurenčním boji s USA, svědčí teze Lisabonského summitu EU, který vyjádřil snahu EU o dostižení USA. V dynamice růstu HDP pak USA vykazovaly v posledních letech vyšší procentický růst z vyššího základu, a tak se logicky Evropě zase o něco vzdálily.

V dalším odstavci, nazvaném příznačně „Bezohledný kapitál“ razí Pick oblíbenou teorii levicových intelektuálů o tzv. znalostní ekonomice. Takže, jak Pick píše „sociální stát EU může k úhradě nových nákladů vytvářet nové zdroje přechodem ke znalostní společnosti“, což „by u nás vyžadovalo současnou míru výdajů na vědu a vzdělání zdvojnásobit a poptávku po kvalifikované práci zvyšovat politikou drahé práce“. Pick pro své teze o „znalostní ekonomice“ nemá žádné věrohodné kvantifikované argumenty. Proč bychom se měli spokojit s dvojnásobením výdajů na vědu a vzdělání, proč ne rovnou ztrojnásobit či zpětinásobit? A pan Pick by především měl vysvětlit, proč tuto politiku nesledovaly sociálně demokratické vlády Miloše Zemana a koaliční kabinet Špidly, Grosse a Paroubka. Je navíc pravdou, že výdaje na vědu a vzdělání absolutně i relativně nejvíce zvýšil až návrh rozpočtu první Topolánkovy vlády na rok 2007. Nakonec poslední věta z tohoto odstavce zní: „Pro kapitál a pravicové politiky, jednostranně hájící jeho zájmy, je však (Pickem) uvedené objektivní zvyšování nákladů jen záminkou k útoku na sociální stát,….“

V dalším odstavci nazvaném „Komu slouží dividendy“ Pick lamentuje nad tím, že „ jen za posledních pět let tím byl u nás zvýšen roční odliv dividend do zahraničí o 50 mld korun - na téměř 3 procenta HDP“. Pomiňme opět fakt, že za posledních pět let byla čtyři a půl roku u moci vláda ČSSD. Příliv a odliv kapitálu (a u nás stále ještě převažuje příliv kapitálu) je zaručen mimo jiné naším členstvím v OECD. Podobně to ostatně vypadá i v ostatních bývalých zemí RVHP - bývalého sovětského bloku. Tím, že Pick útočí na výplatu dividend, má vytvářet vhodné klima pro opětovné zestátňování české ekonomiky? V současnosti největší socializátor Hugo Chávez je zřejmě pro marxistu Picka tím správným příkladem. Chávez totiž nadnárodní kapitál nemilosrdně pod pohrůžkou úplného vyvlastnění vytlačuje.

V dalším odstavci „Tohle že je reforma?“ si Pick klade řečnickou otázku, proč reformovat veřejné finance, když to „ jejich současný stav nevyžaduje - jejich zadluženost 30% HDP je na polovině úrovně přípustné podle pravidel EU, …“. Pick má pravdu v tom, že pravidla EU skutečně připouštějí zadluženost do výše 60% HDP. Toto číslo však nestojí na základě podobném libovolné konstantě ve fyzice. Prostě a jednoduše, státy západní Evropy se v průběhu šedesátých až osmdesátých let minulého století svou politikou do této míry zadlužily. Po nápadu na společnou evropskou měnu se pak tato reálná výše zadlužení dostala do jednoho z kritérií pro přístup ke společné evropské měně. Naše zadluženost je tudíž naštěstí nižší, neboť sociálně demokratické vlády dostaly příležitost tuto zemi zadlužovat zatím pouze 8 let. Není pochyb o tom, že kdyby dostaly další vládní příležitost, zadluženost by dál utěšena rostla a za dalších 8 let dosáhla „kýžené“ hranice 60%.

V závěru článku se Pick ptá: „Proč k nájezdu na sociální stát nastupuje naše současná vláda, když je to nevýhodné pro obyvatele, podniky i veřejné rozpočty? A výhodné jen pro ty nahoře?“ Zhodnoťme tyto „výkřiky“ a uveďme je na pravou míru. Veřejným rozpočtům vykazujícím v současnosti deficit na úrovni 100 miliard korun se po mírném snížení výdajů poněkud uleví a deficit by mohl trvale dosahovat hranice 3% HDP, tj. kriteria pro přijetí eura. Veřejným rozpočtům proto reforma financí státu pomůže. Představitelé podniků v tripartitě na rozdíl od odborářů vyjádřili záměrům vlády plnou podporu, neboť snížení daně z příjmu pomůže podnikům realizovat investiční záměry. Obyvatelům by podle vlády měly ve 100% klesnout daně z příjmů, některým o stokoruny, některým o tisíce korun. Zvýšením snížené sazby DPH z 5 na 9% se komodity z této oblasti zdraží přibližně o 4 procenta. Pokles přímé daně u obyvatel by tak měl být kompenzován zvýšením nepřímých daní. U obyvatel by proto měl být vliv vládou navržených změn přibližně neutrální. Jeho poslední výkřik o tom, že reforma je výhodná jenom pro ty nahoře, plně zapadá do jeho očividné nenávisti ke kapitálu a kapitalistům. Kromě toho, jeho termín „ti nahoře“ pravděpodobně zahrnuje i představitele pravicových stran, kteří podle Picka jednostranně hájí zájmy kapitálu.

V článku potom vlastně chybí jenom jediné - výzva k demontáži kapitalistického zřízení. Pokud by tam byla i tato výzva, plně by článek odpovídal politice Haló novin. A mně nezbývá, než se podivovat nad tím, co jinak poměrně seriózní Hospodářské noviny na svých stránkách uveřejní.