Mýlil jsem, když jsem v předchozích článcích některé Napoleonovy vlastnosti přisoudil i Vítu Bártovi a dokonce jej označil za Napoleona VIII. S Napoleonem má sice fyzickou podobu, ale jinak jen touhu vládnout. Nejlépe celému lidstvu ! Ale to je asi všechno. Ovšem Napoleon Bonaparte by nikdy nevyžvanil předem plán své bitvy a když, tak jenom jako lest. Např. ruskému parlamentáři knížeti Dolgorukovi dal v předvečer bitvy u Slavkova úmyslně najevo strach, aby kníže po návratu do rusko-rakouského štábu prohlásil, že Napoleon je vyřízen. Nebyl, druhého dne vyřídil Napoleon spojená rusko-rakouská vojska.

Napoleon by nikdy neřídil své porady opilý, nevytahoval by se a nechoval jako psychopat. Ale ještě jedna věc má něco společného s Napoleonem. Ten označoval svého marnivého maršála Joachyma Murata pro jeho operetní uniformy za Franconiho armády. Franconi byl v jeho době majitelem nejslavnějšího cirkusu. A „Věci Veřejné“ skutečně cirkus připomínají. Má svého ředitele Vítka, žongléry se slovy, nahrávače, skokany, eskamotéry a svého klauna či spíše šaška Džona, krásnou, i když prostořekou krasojezdkyni, artisty na visuté hrazdě a lipicány, jen místo dresury „vídeňská škola“ předvádí dresuru poslanců, tzv. „pražskou školu“. Cirque Franconi již není, máme cirkus „VV“.

Česká politika jede po toboganu tragikomedie? Počínání politiků VV je tak nejisté a nevypočitatelné jako dětská prcinka, napsal by dnes Bohumil Hrabal. Bárta není politik, je jen karikatura Napoleona a VV nejsou politická strana. Jejich pravým úkolem by měla být demonstrace psychických poruch na přednáškách z psychiatrie.

Nechci známkovat jednotlivé politiky, nemám na to ani odbornost, ale osoba Víta Bárty svádí i laika, aby si na psychologa zahrál. Vít Bárta je, jak psychologie klasifikuje - maligní psychopat. Mnozí politici vykazují zvláštní osobnostní rysy, zejména rysy narcistické. Ty se mimo jiné projevují v udivujícím přeceňování vlastních schopností, úsudku, který je mnohdy mimo realitu a podporuje politikovo rozpínající se ego, neschopnost konsenzu či sebekritického úsudku. Tento typ lidí není ochoten respektovat zákony, pravidla a normy, zejména pokud by měly platit i pro ně; jejich hyperaktivita jim dovoluje řídit kde co (v případě Víta Bárty i několik ministerstev najednou), ale také měnit názory, vyvlékat se z odpovědnosti, házet odpovědnost na jiné a především fantazírovat takovým způsobem, že se ze lži stává věc veřejná.

Tato proměna povýšená na politický subjekt a potvrzená souhlasem voličů se v Česku dostala do parlamentu. Takto v politice začínali všichni diktátoři. Jsem přesvědčen, že tak jako politik nedávno zapadlý do politického propadla, který se tolik dojímal osudem „obyčejných lidí“, ani Vítu Bártovi o takové lidi nejde, stejně tak jako o boj proti korupci. Jeho moc se právě o korupci opírá a korupční prostředí vytváří. Jeho rezolutní protikorupční prohlášení jen zakrývají jeho lhostejnost k občanským svobodám a právnímu státu vůbec. Jejich cílem je jen získat voliče a dostat se tak k politické moci. Sami se považují za politické velikány, kteří budou zachraňovat národ i proti jeho vůli (a podle svých představ), za politiky povolané a nadané k tomu, aby řídili zeměkouli.

Mám obavy z pana Bárty, který se označil za supergurua. Pan Bárta touží budit obdiv a v politice využívá i své mistrovské sebeprezentace, která však naštěstí sklouzává do grotesky. Auto Maserati, prezident Klaus, Putin, Obama a nepochybně uslyšíme i o papeži. Obdiv okolí, jeho straníků a členů vedení VV je pro něj živou vodou. Za touto touhou se však skrývá hluboký komplex méněcennosti a závisti vůči druhým lidem. Nepochybně se snaží vyrovnat svým profesně úspěšným rodičům a dokázat, že to jde i s policejní školou, když je v jejich oboru nedokázal následovat. A nejen vyrovnat, ale i překonat – proto superguru!

Samozřejmě bez mimořádné pomoci či bez mimořádné situace se takoví lidé v demokracii nemohou k moci dostat. V každém případě si s Vítem Bártou ještě užijeme. Naštěstí pro nás ho jeho rétorika, hlas a celkový zjev činí směšným. To ale neznamená, že nemůže uškodit. Směšných diktátorů, zejména pozorujeme-li jejich směšnost dnes z dobových filmových dokumentů, znají dějiny celou řadu. Málokdo se ale válel smíchy v době, kdy byly dokumenty natáčeny. Vždyť se Bártovi podařilo zničit pravicovou koalici, zabránit reformám a pootevřít dveře k návratu ČSSD! Že reformy s touto vládou nebudou, již víme – že však s VV bude nebetyčná sranda, víme již také.

A co víme ještě? Že nastupující mladá generace politiků nezatížená dědictvím komunismu, v kterou věřil i Václav Havel, má v sobě víc z učení klasiků marxismu leninismu, než renegáti tohoto hnutí. „Dějiny se obvykle opakují dvakrát: nejdříve jako drama a později jako komedie,“ napsal Karel Marx na adresu Napoleona III. ve svém spisku „18. Brumair Ludvíka Napoleona“. To skutečně spojuje Víta Bártu s Napoleonem, byť jen třetím.