Kde jsou ty časy, kdy se členové politických stran na svých sjezdech pohádali o program, stanovy a pak za pomyslných potoků krve zvolili své vůdce. Dnes jsou sjezdy a kongresy určeny spíše voličům, aby snáze zaznamenali hlavní sdělení té či oné partaje. Delegáti se občas cítí na vedlejší koleji a novináři rovnou zívají nudou. S o to větším nadšením pak přivítají osobní šarvátky a mytí hlav, jaké přinesl třeba prosincový kongres Občanské demokratické strany.

Ve srovnání s vrcholnou stranickou akcí modré konkurence musel mnohým připadat víkendový sjezd České strany sociálně demokratické jako nezáživný. Karel Hvížďala, cítící zatuchlost sedmdesátých let, jej v pondělí v Českém rozhlase 6 rovnou přirovnal ke sjezdům předlistopadové KSČ (na NP zde - pozn. red.). Snaha Paroubkova vedení o manifestování jednoty prý nevyšla a delegáti naopak manifestovali proti předsedovi s křehkým postavením tím, že nehlasovali pro jeho kandidátku na místopředsedkyni.

Odhlédněme pro tuto chvíli od reálných problémů ČSSD na Ústecku, odkud neúspěšná uchazečka Jana Vaňhová pochází. (Mohla jí uškodit dosavadní pasivita, hlavně ale účast na aférách, jež se jí dotkly – odstavení krajského lídra Foldyny, obsazení hejtmanského křesla samotnou Vaňhovou, kriminální kauzy přítele Vaňhové, případ chomutovského kamencového jezera, v němž hlavní roli hraje místní ODS apod.)

Druhou, sympatičtější stranou této mince je absence relevantních afér okolo jiných představitelů stávajícího nejužšího sociálně demokratického grémia. Hlavně je však nelogické nejprve naznačovat absenci vnitrostranické demokracie a poté, co o sobě dá hlasitě vědět, právě touto demokracií tlouct předsednickou hlavu Jiřího Paroubka.

Co si straníci navaří, to si také vždy snědí. Partajní šéf může kdykoli chtít cokoli – nakonec ale pokaždé stejně rozhodne široké shromáždění. Koneckonců i v případě volby sociálnědemokratické místopředsedkyně by mohl Paroubek říct, že došlo na jeho slova. Po neúspěchu Vaňhové navrhl, aby se nové zájemkyně představily v jednotlivých krajích a až poté aby mezi nimi vybral ústřední výkonný výbor. Sjezd se rozhodl pro jinou cestu, díky které se našlo hned sedm adeptek. ČSSD tím mimoděk doložila, že nedostatkem schopných a zdravě ambiciózních žen netrpí. Dostatečný počet hlasů ale nezískala žádná, takže delegáti nakonec přistoupili na předsedovo doporučení: první dámu sociální demokracie vybere ústřední výkonný výbor, tedy nejvyšší orgán mezi sjezdy. V prostředí ČSSD nepůjde o jev nový, přestože zvolení přímo sjezdem vždy působí elegantněji. Pořád je to ale lepší, než když se ústřední výbor či republiková rada baví demonstrativním vylučováním členů, jak nedávno předvedli Bursíkovi zelení.

Tato komplikovaná volba aspoň oživila ráz sjezdu a zahýbala s emocemi, včetně emocí Jiřího Paroubka (když přednášel svoji představu, jak najít místopředsedkyni, v sále se ozval nesouhlas a smích, načež předseda reagoval pohrůžkou, že klidně může jít domů…).

Snad by ale stály za zmínku i další aspekty sociálně demokratického sjezdu než jen personální kvas. Například stručné a z hlediska evropské levice přesné vystoupení slovenského premiéra Roberta Fica, který sklidil podstatně větší aplaus než neokonzervativní český prezident Václav Klaus. Ten byl nezvykle milý a vstřícný. Zatímco občanským demokratům loni vyčinil, že se posouvají ve stranu hájící lobbistické zájmy, tak před sociální demokracií smekl coby před nejstarší demokratickou stranou u nás. Neřekl sice, jak si představuje vývoj na politické scéně v nejbližších týdnech, nicméně – volně parafrázováno - vyzval partaje k odpovědnosti a schopnosti spolu mluvit. Přesto byla Lubomírem Zaorálkem záhy kritizována jeho tendence vyzývat na pozadí krize k oklešťování sociálních, zdravotních, pracovních a ekologických standardů.

Pozornost zaslouží také přijaté rezoluce upřesňující reakci ČSSD na aktuální ekonomickou krizi a společné evropské problémy. Na pozadí přetahované s takzvanou justiční mafií získávají na atraktivitě také náměty Lidového domu pro boj s korupcí, klientelismem a nekalým lobbingem spojené se jmény někdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové a bezpečnostního experta sociální demokracie Jeronýma Tejce.

ČSSD na sjezdu bilancovala a řadila své priority před volebním kláním o křesla v Evropském parlamentu. Politickými tématy unavené reportéry a komentátory mohl podobný program uspávat. To už ale nejde říct o pozoruhodné sestavě hostů z řad partnerských organizací. Vystoupení sociálních demokratů z Německa, Ruska, Běloruska či Tuniska a proslovy hlav sdružení politických vězňů, pacientů či zdravotně postižených sice byly poněkud absurdně proloženy zdravicemi včelařů nebo květinářů, přesto z nich šlo vyčíst, jak pestré a vlivné spojence ČSSD má. A náhodou určitě nebylo ani to, s jak výstižnými a obsažnými analýzami předstoupili před sjezd předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Milan Štěch a profesor ekonomie, nedávný sociálně demokratický prezidentský kandidát Jan Švejnar. První narýsoval levý a druhý pak pravý mantinel, v němž se může demokratické levice pohybovat při hledání odpovědí na naléhavé výzvy globální hospodářské krize.

Nikdo mi nevymluví, že právě tato debata - nikoli hra o jména - je pro budoucnost sociální demokracie a potažmo i naší společnosti klíčová. Vždyť po sdělení občanům, že je - coby oběti, nikoli původce krize - tento vlivný politický proud na holičkách nenechá, musí přijít dlouhodobá strategie obnovení ekonomické stability, nevyhýbající se ani rozličným reformám hospodářství, bankovního systému, státní správy nebo i mezinárodních organizací. Pakliže čerstvý sjezd ČSSD něco skutečně manifestoval, tak její připravenost nalézat řešení ruku v ruce s evropskými partnery. Tato zpráva by snad mohla uklidnit ostražité demokraty i mimo levicový tábor.