Poslední výroky presidenta republiky i někteří blogeři neochvějně hájí afinitu naší země k Ruské federaci. Opravdu jde o něco, o co bychom měli stát?

Ještě na počátku minulého století bylo Rusko zaostalou zemí, kterou průmyslová revoluce 19. století prakticky nezasáhla. Pokus o nastolení demokracie v roce 1917 vznikem regulérního voleného parlamentu skončil bolševickým pučem vedeným psychopatem, který neuznával nic jiného než svůj vlastní názor (bližší zde). Následný vznik Sovětského svazu v roce 1922 dal vzniknout obrovské supervelmoci, zahrnující dnešní Bělorusko, Ukrajinu, posléze i země střední Asie.

Po smrti "otce zakladatele" se moci ujímá na dlouhou dobu další psychopat, který si se svým předchůdcem nijak nezadal, naopak jej jednoznačně předčil. (bližší zde) Až do své smrti stačil na svém území nechat umřít hladem několik milionů Ukrajinců, prováděl transfery různých skupin obyvatel z jejich původních vlastí na zcela odlišné destinace (krymští Tataři na Sibiř), nechával popravovat ve velkém nejen zbylé odpůrce bolševického zřízení, ale i své souputníky, kteří mu pomáhali tyranii instalovat.

Okolní státy považoval Sovětský svaz za suverénní jen do té doby, dokud se nerozhodl o tom, že by jejich území mohl potřebovat. Postupně tak připojil k svému území část Finska, pobaltské státy, v roce 1939 značnou část Polska. V obsazených državách ihned proběhla výměna vlád za jedince, kteří pochopili, odkud vítr vane, a využili dějinné šance. Případní protestující proti okupaci se postupně "vytráceli", až zbyla skupina podporující okupanty své vlasti a mlčící většina, která se strachovala o svůj život.

I po Stalinově smrti se nic podstatného pozitivního nedělo. Už se sice političtí odpůrci nestavěli ke zdi, spíše končili za zdmi psychiatrických léčeben, kde byli internováni s diagnosou "pomalá schizofrenie" (tedy nemoc, která ještě nepropukla, ale jistě se tak časem stane). Vlády takzvaných suverénních zemí, spojených pupeční šňůrou s Moskvou, byly jen přehlídkou ubohých vykonavatelů příkazů rudého telefonu, bez práva na vlastní názor či svébytný postup. Jakékoli pokusy o změnu byly utopeny v krvi (Maďarsko) nebo morálním znásilněním (Československo). Brežněvova doktrína o omezené suverenitě nebyla vůbec prázdnou floskulí či něčím bůjvíjak vtipným.

Sovětský svaz se rozpadl až díky přístupu Ronalda Reagana, který konečně pochopil, že s totalitním státem není možné vyjednávat a vyjednávat, a Sovětský svaz jednoduše uzbrojil. První trochu osvícený vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov uznal svou porážku a ukončil studenou válku. Sovětský svaz skončil svou existenci, násilně připojené satelity odmítly další sepětí své existence s Ruskem a zahájily novou epochu svých dějin bez ruského vlivu.

Chvíli se zdálo, že v Rusku nastane to, co zde mělo být již v roce 1917, tedy pluralitní společnost s normálním demokratickým zřízením, kde hlavním motivem bude souboj myšlenek a idejí a ne strach vyslovit názor, že král je nahý. Otevřely se na krátkou dobu archívy, kdy konečně vyšlo najevo, kdo likvidoval polskou inteligenci v Katyni, či byly objektivně zdokumentovány zvěrstva gulagů.

Zdá se, že ona krátká doba otevřenosti končí. V současné době se Rusko opět vrací do pozice imperiální mocnosti přesně ve znění starého bonmotu "čím větší země, tím větší logika". Rusové nejspíše podvědomě touží po silném vůdci, který jim nabídne pocit, že opět jsou cosi více než jiní. Tento vůdce místo snahy o pozvednutí úrovně vlastního národa (zlepšení infrastruktury, vzdělanosti mládeže, investice do moderních technologií) používá primitivní a účinnou metodu udržení se u moci (výhrůžky ostatním státům, případně anexe části jejich území, umlčení kritiků svého postupu umučením ve věznici nebo nápojem s poloniem). Lze naprosto chápat současné obavy Polska a pobaltských států z jejich souseda.

Každý člověk si vybírá se přátele sám. Co platí pro jedince, mělo by platit i pro státy. Vztahy založené na společných idejích a vyznávaných hodnotách budou jistě pevnější než svazky čistě pragmatické, kde součástí oněch vztahů bude strach z toho, že za vyslovený osobní názor bude uzavřen plynový kohoutek. Naše společnost nemá s Ruskem nic společného. Propagovaný panslavismus v minulosti byl jen účelovým krokem v protestu proti habsburské monarchii. Odjakživa patříme do společenství západních demokracií a i současný klopotný vývoj a problémy tento stav nemění. Příklon k Rusku znamená vědomé strkání hlavy do ohlávky područí, kde jsme byli 40 let. Jako ukázka to bohatě stačilo.