Nejnižší podpora v historii

Proč má levice navrch? Zavinila si to sama pravice.
Od počátku devadesátých let většinou dominovaly naší republice pravicové strany, vždycky pod vedením ODS. Sociální demokraté stáli u kormidla pouze v letech 1997–2006. Vládnoucí politici se zpravidla snažili své rezorty dobře řídit, mnozí se však neubránili lákadlu, aby se při tom potajmu neobohatili – to samozřejmě vycházelo najevo, až když svá vládní křesla opustili.
Ovšem s touto lidskou slabostí zápasí politici na celé planetě, o jejich aférách čteme často v novinách. Bohužel, u nás je tenhle problém o to závažnější, že většina politiků podezřelá z nekalostí nemá v sobě tolik cti, aby sama okamžitě odešla, a mnohé kauzy zůstávají viset ve vzduchoprázdnu kvůli nedostatkům v našem právním řádu. Tenhle malér nás bude ještě dlouho pronásledovat, ať už bude sedět ve Strakově akademii premiér jakékoli politické orientace.
Dnešní vláda Petra Nečase se údajně stala nejvíce nenáviděným kabinetem v historii. Není divu. Přijala velké množství reformních zákonů, které osekaly možnosti laciného živobytí, zvýšila daně (třebaže se ODS zapřísahala, že to nikdy neudělá) a omezila zneužívání sociálních dávek (někde však dost necitlivě). Zasáhla do života většiny obyvatel víc, než kdokoli před tím. Tímto způsobem se snaží ozdravit národní hospodářství, které utrpělo citelné finanční šrámy za minulého panování rozhazovačné sociální demokracie.
Jestliže kabinet prosazuje kroky, které mají zlepšit stav republiky, proč má v očích veřejnosti tak mizernou pověst? Opět je to jeho vina. Premiér a ministři se nedokážou ve svých výkladech chystaných změn sklonit k babičce anebo mamince na mateřské, aby jim to srozumitelně vysvětlili – hovoří úřednickým ptydepe. A jejich mluvčí neumí nic jiného, než jim to ještě víc zatemnit; pokud tuto práci vykonávají před kamerami mladé dámy, jsou spíš ozdobou svých ministrů a záleží jim nejvíc na tom, aby předvedly své blůzičky. Mluvčí zralého středního věku, kteří by uměli rozmotat kličky ptydepe, bohužel chybí.
Není divu, že opozice hovoří o vládě "přestrašených" a že podpora ODS klesla na nejnižší úroveň v historii. Svědčí o tom průzkumy veřejného mínění o pořadí volitelnosti: ČSSD, TOP 09, KSČM, ODS (8,6 % v březnu).
Tento obraz věčně se potácející vlády ještě podtrhují snahy dvou menších vládních stran připomínat svou existenci tím, že kritizují některé kroky ODS, jak s oblibou činí zvláště Miroslav Kalousek a Karolina Peake. Ovšem tohle popichování není ničím novým – předváděl se tak lidovec Josef Lux, šéf ODA Jan Kalvoda a další koaliční politici devadesátých let. Nikdy to nemělo praktický význam, vždycky sloužilo jenom ke zviditelnění onoho politika. Opět nic nového pod sluncem – dělají to tak všichni všude.
Jenže v okamžiku, kdy je ohrožena politická orientace této země, měli by se všichni demokraticky smýšlející politici semknout k její kruhové obraně. Komunisté přece usilují o vystoupení republiky z NATO a o radikální přeměnu Evropské unie směrem k socialismu.

Nepoučitelní kmotři

Na ODS se v minulých letech nalepilo několik bohatých podnikatelů, kteří ovládli úředníky, aby jim vycházeli maximálně vstříc i v těch případech, kdy to odporovalo zákonům či morálce. Tihle kmotři, jak je nazval Mirek Topolánek, místo aby vysedávali někde tiše v koutku, se svými styky a miliony ještě chlubí. Neuvědomují si, jak tímto divadlem před veřejností ODS škodí. Haur Topolánek se s nimi sžil, Nečas proti nim bojuje.
Na obrazovkách televizí se pořád objevují někteří poslanci, kteří se už dávno znemožnili, ale jim to nedochází a tváří se přemoudřele. Boris Šťastný a Pavel Bém, abych jmenoval aspoň ty nejprofláknutější, ODS slávu nepřidávají.
Ani samotná ODS není jednotná. O moc bojují různé zájmové skupiny. Někteří lokální politici dokonce vyzývají ke svržení Nečase z funkce předsedy, zřetelný nástupce však chybí.
Přitom výsledky sedmileté vlády ODS a dvou menších stran jsou impozantní, aspoň na papíře: Republika má nejnižší míru chudoby z 27 států Evropské unie. Šestou nejnižší nezaměstnanost. Zadluženost firem a domácností je třetí nejnižší. Loni byla ČR druhou nejméně zadluženou zemí EU. Ratingová agentura Standard and Poor’s zvýšila náš rating o dva stupně, zatímco jinde ho snižuje. Atd.
Přesto na ulicích našich měst potkáváme žebráky a televize Nova nám s oblibou ukazuje lidi na okraji sociální propasti, kterou leckdy způsobili necitliví úředníci nebo nedokonalé zákony. Nicméně tyhle jevy úplně neodstraní sebevětší sociální podpory, jak víme z doby panování ČSSD.

Pochod po minovém poli

Petr Nečas se snaží změnit atmosféru nespolečnosti a v ODS. Trvalo mu však dlouho, než se k tomu odhodlal – není příliš velký bojovník. Zřejmě si uvědomil, že kráčí minovým polem, a pokud sám nechce vybuchnout, musí se vzchopit. Některé stranické kmotry se mu podařilo vystrnadit, jiné se pokouší ochočit, ne vždycky se mu to při jeho vrozené opatrnosti daří. Podnikatelé byli vždycky svázáni s politiky, jeden bez druhého nemohou žít, teď jde o to, aby mezi nimi zavládly zdravé vztahy.
S nástupem Pavla Zemana do funkce nejvyššího státního zástupce, Lenky Bradáčové jako vrchní státní zástupkyně v Praze a Martina Červíčka jako policejního prezidenta se policistům a státním zástupcům uvolnily ruce i k řešení nejzávažnějších kriminálních případů včetně těch, ve kterých figurují politici. Zatčení socialistického poslance Davida Ratha, někdejšího středočeského hejtmana, se sedmi miliony úplatku v ruce je jenom vrcholem této očistné lázně.
Jeden poslanec ODS, který přijal úplatek, sedí za mřížemi. Bývalý poslanec ČSSD, který zneužil dotace, je na útěku, byl na něho vydán celosvětový zatykač. A každou chvilku čteme o nějakém hodnostáři, zpravidla bývalém, kterého policie podezírá anebo vyšetřuje kvůli finančním machinacím. Ovšem pak máme multimilionáře, bývalé šéfy polostátních podniků, kteří brali měsíčně nehorázné sumy, jsou podezřelí, ale natolik se včas obrnili právnickými kličkami, že na ně nikdo nemůže – tohle veřejnost nepřekousne.
Myslím, že proces základní očisty potrvá ještě dlouho. A i když se podaří největší hlavy useknout, budou se vynořovat další pokušitelé, přesvědčení o tom, že právě oni dokážou přechytračit úřady a policii. Tohle je životaběh, který trvá od začátku lidstva. A po tomto minovém poli pochodují všichni poctivci, nejen Nečas.
ODS se morálně natolik propadla, že od ní utíkají i někteří zakládající a zasloužilí členové. Těžko bude znovu získávat důvěru veřejnosti, zvláště pak, když budou o nových vzletných cílech promlouvat lidé sedící ve sněmovně pět a více let – těm uvěří jenom málokdo. Navíc jsou snadným cílem kritiky nejen levicové opozice, ale i pravicových komentátorů.
Vrátí se ODS do politických výšin? Možná by mohla nabrat dech v opozičních poslaneckých lavicích. Rozhodně je nutné s ní počítat – těch 10 procent skalních příznivců jí dá hlas.

Rozleptávání strany

Zemanovi přívrženci v ČSSD občas hovoří o zrádcích, kteří jsou mezi nimi – poslanci a senátoři, kteří před deseti lety nehlasovali pro prezidentského kandidáta Zemana, byť mu to slíbili. Podle mého názoru zatím nemají strategii, jak s nimi zatočit. Tenhle proces bude pozvolný – s tím, jak bude Zeman stranu postupně rozleptávat.
Tento tichý zápas už začal v březnu na sjezdu ČSSD, jehož se účastnil prezident Zeman. Třebaže dostal Bohuslav Sobotka jako předseda strany vysoký počet hlasů, přišel o senátora Jiřího Dienstbiera, o jehož zvolení za místopředsedu stál. Tento politik totiž před druhým kolem prezidentské volby ostentativně prohlásil, že Zemana volit nebude. Delegáti natolik podlehli kouzlu svého hosta z Hradu, že o Dienstbierovi vůbec nediskutovali, jeho propad ukázaly až výsledky tajných voleb.
Přitom Dienstbier, syn někdejšího disidenta a potom prvního polistopadového ministra zahraničí, nyní nejpopulárnější politik země, má jasnou hlavu o budoucím moderním směřování ČSSD. I když ve skutečnosti je prázdná bublina – zatím nic nedokázal.
Zeman se nechal slyšet, že po parlamentních volbách nemusí pověřit sestavením vlády předsedu nejsilnější strany, ale někoho jiného. Jestliže socialisté příští rok zvítězí, může přehlédnout předsedu Sobotku a premiérem jmenovat Michala Haška, který se k němu včas přivinul. Také by mohl odmítnout jmenovat dalšího nepřítele Luboše Zaorálka ministrem zahraničí. Těch možností je spousta – a Zeman je s chutí využije. Opět proti duchu či liteře ústavy.
Svět nejde doleva, jak se snaží namluvit veřejnosti někteří komentátoři. Americký prezident Barack Obama a jeho francouzský protějšek Francois Hollande, oba socialisté z duše, se před volbami vytahovali, jak spasí své národy a zvláště chudé spoluobčany. Když získali mocenské žezlo, ukázalo se, že jejich levicové recepty nefungují. Funguje pravicová politika německé kancléřky Angely Merkelové.

Hrozba divadla s korupčníky

ČSSD nemá žádný smysluplný program pro 21. století. Tradičně ohlásila, že po vítězných volbách zvýší daně firmám a lidem s vysokými příjmy. To běžné občany nezabolí. Nicméně to může vést k menší devastaci hospodářství – podniky, kterým to bude nejvíc vadit, se mohou odstěhovat do zemí, kde jsou daně nižší, a stejně to bude s manažery, kteří mají na výplatní pásce statisíce a miliony.
Tato strana zůstává zakonzervována v sociálně demokratických představách 30. let minulého století. Pořád si hýčká ochranitelskou a zaopatřovací roli státu, na což si lidé za komunistického režimu zvykli a nechtějí se naučit starat sami o sebe. Navíc oba vůdcové Sobotka a Hašek trpí strašným hendikepem – nikdy nežili praktickým životem, po absolvování právnické fakulty usedli do poslaneckých lavic.
Nečekaným způsobem popudil proti sobě a straně veřejnost dobromyslný Jan Mládek, stínový ministr financí. Na sjezdu ČSSD mluvil o živnostnících jako o parazitech, kteří vysávají hospodářství. Odůvodňoval to tím, že platí nižší daně a různé odvody – zapomněl, že tihle lidé nemají nárok na dovolenou a nemocenskou, nesou odpovědnost za své zaměstnance atd. Samozřejmě rozpoutal proti sobě obrovské peklo. Třebaže TV kamery zachytily jeho slova v přímém přenosu, později se vymlouval, že je novináři zkomolili a živnostníkům se omlouval. Nikdo ho nevzal vážně. Většina komentátorů se shodla, že Mládek tím jenom vyjevil tajný názor sociální demokracie.
Vzápětí se tento politik utnul podruhé. Zatímco Sobotka prohlásil, že stáří pro odchod do důchodu se bude zvyšovat maximálně do 68 let, Mládek řekl, že lidé by měli chodit do důchodu pět let před tím, než zemřou – jedině tím lze ušetřit. Opět skandál, který ČSSD hasila, ale uhasit nedokázala.
Nemyslím, že by tyto dva výroky poškodily ČSSD na jaře 2014, až budou volby. Do té doby na ně lidé zapomenou. Vedení socialistů trápí jiná starost.
Na podzim má začít proces s Davidem Rathem, kdysi vlivným poslancem a hejtmanem Středočeského kraje, kterého policie dopadla, když si odnášet 7 milionů korun jako úplatek od stavebních firem. Celkem měl dostat na úplatcích 17 milionů, státu mohla vzniknout škoda 300 milionů. Při svých obhajobách ve sněmovně, která rozhodovala o jeho vydání k trestnímu stíhání, Rath naznačoval, že musel získávat peníze i na tajný fond socialistické strany. Jeho proces včetně tuctu dalších obžalovaných se protáhne na několik měsíců a šťavnaté výroky účastníků budou živit první stránky novin. Rath, který se křečovitě drží svého poslaneckého mandátu, se určitě odvolá. Odvolací řízení by mohlo probíhat na jaře 2014 – před volbami. Zatrpklý korupčník by mohl na svou rodnou stranu, která mu nepomohla, ze zlosti vylít spoustu špíny.
Veřejné divadlo s touhle partou by mohlo socialisty poškodit nejvíc. Vždyť je to největší aféra aktivního politika, dokonce vysokého politika, od listopadu 1989. A výsledky voleb by to mohlo neskutečně zamíchat – pravice by mohla znovu zvítězit, stejně jako by se mohli dostat do parlamentu extremisté zprava i zleva. Nezablokovala by tahle směsice extrémistů vytvoření funkční vlády?

V americkém technicko-ekonomickém prostoru

Josef Stalin snil o tom, že Rudá armáda dojde v roce 1945 až do Paříže. Podařilo se mu uchvátit jenom východní a střední Evropu. Po pádu sovětského bloku se do zotročených zemí vrátila svoboda. Když se Rusko vzpamatovalo z kolapsu impéria, snaží se nyní pod vládou Vladimíra Putina, aby ovládlo Evropu ekonomicky, zvláště pak si ji připoutalo dodávkami ropy a plynu. Někteří západoevropští politici se v tomto směru chovají naprosto bezstarostně – ve své naivitě si neumí představit, že by Moskva mohla tyto dodávky přeměnit na energetickou zbraň k nátlaku.
Poučeni čtyřicetiletou závislostí začali čeští politici hned na počátku devadesátých let hledat nové možnosti. Velmi brzy se podařilo napojit naše sítě na ropovody a plynovody západoevropské, takže toto pouto s Ruskem přestalo být absolutní. Navíc se postavily obrovské zásobníky, takže i několikaměsíční přerušení dodávek nás nemusí bolet. Nicméně k energetické nezávislosti máme daleko.
Nyní probíhá souboj o dostavbu jaderné elektrárny v Temelíně. Rusko-české konsorcium MIR nabídlo reaktor nové generace, nicméně tradičního typu, ale výrazně lacino. Americká firma Westinghouse, která postavila polovinu atomových elektráren na světě, přišla se špičkovým modelem vycházejícím z nejmodernější technologie. Zatímco Rusové se drželi osvědčené vývojové cesty, Američané udělali technický skok. Pro ČEZ, které si rozšíření elektrárny objednaly, je přitažlivější americký projekt, byť o něco dražší.
Doufám, že politické tlaky tento názor českých odborníků nezvrátí ve prospěch Rusů. Americká technika bývá spolehlivější, výkonnější a perspektivnější – výkony jejich automatů na Marsu a jinde ve vesmíru nám to prakticky předvádějí. Westinghouse by za sebou přivlekl do republiky další vysoce sofistikované firmy z USA – a ty by táhly nahoru české továrny. Tuhle příležitost nemůže konsorcium MIR garantovat, protože většina ruských podniků hluboce zaostává za světovým průměrem. Naopak stát se součástí amerického technicko-ekonomického prostoru by byla jedinečná výhra.

Na obzoru morální obroda?

Lidé přestávají věřit politickým stranám a politikům. Ztratili všechny iluze. Zdá se, jakoby se vrátili na své chalupy a zahrádky – jako za komunistického režimu, kdy bylo lepší se neprojevovat. Ani šéfové odborů nevěří, že by dokázali do Prahy svolat statisícovou protivládní demonstraci. Také snahy různých iniciativ vycházejí naprázdno. Akce Domofest, kterou svolaly v neděli 27. dubna různé občanské iniciativy a stavbařské a školské odbory, zkrachovala. Místo nejméně šesti tisíc demonstrantů, jak bylo ohlášeno, se na Václavské náměstí sešlo jenom několik desítek lidí, většinou známých tváří z jiných obdobných akcí. Politika se vyprázdnila, nikoho nezajímá.
Přesto podle mého názoru tahle bezmoc neopanovala všechny lidi, naději vidím v mladých. Ti by mohli probudit střední generaci. Ovšem každé vzkříšení potřebuje lídra, charismatického vůdce.
Nedávno mi vyprávěla kolegyně, že diskutovala o politice se svým třináctiletým vnukem. Prý se těší na to, až mu bude osmnáct a bude moct jít volit. "Neboj se, babičko, my víme, koho máme volit." Kolegyně zaslzela dojetím. Vnuk spolu se svým starším bráchou si vydělal peníze a poletí spolu na zápas Arsenalu do Anglie. Nemyslím, že by takoví kluci někdy volili socialisty anebo komunisty.
Karla Schwarzenberga podporovalo před prezidentskými volbami obrovské množství mladých lidí. Tohle vzedmutí mladých, vzdělaných a často znalých světa, se určitě projeví při volbách v příštích letech. Ostatně – všimli jste si, kam jezdí mladí Češi a Češky do světa na zkušenou? Na Západ, případně do Asie. Neslyšel jsem o jediném případu, kdy by si někdo chtěl doplňovat vzdělání v Moskvě, v Petrohradě anebo na jiných tamních univerzitách – samozřejmě s výjimkou rusistů. I to ukazuje na svět, k němuž patříme.
Bohužel, s přibývajícími roky vzmáhá Schwarzenberga únava a choroby, to je přirozené. Není tedy perspektivní postavou. TOP 09 je stranou pro dvě volební období, po odchodu předsedy ji sžíravý cynik Kalousek sám neutáhne. Kdo převezme lídrovství na pravici? Zůstává tam strašlivé prázdno.
V létě 1990 jsem napsal do Mladé fronty komentář, v němž jsem předpovídal – samozřejmě s odvoláním na zahraniční mudrce –, že potrvá nejméně čtyřicet let, než se český národ morálně obrodí, než ze sebe smyje všechny zbytky komunistického myšlení.
Mladá generace, která by to mohla udělat, se už vynořuje na obzoru. Bohužel vůdce, který ji potáhne a sjednotí, zatím nikde nevidím. Měl by se vynořit v příštích dvou třech letech – aby vyzval Miloše Zemana v roce 2018 na souboj o prezidentství.
České země vždycky patřily do euroatlantické civilizace. Pokusy vrátit je do rusko-asijského prostoru, v němž jsme uvízli na čtyři desetiletí, nemohou vyjít. Ruský Lukoil svou benzinku na Pražském hradě nepostaví.

Vyšlo v mírném zkrácení v časopisu Reflex 9. 5. 2013, číslo 19