Zemětřesení, sopečné erupce, vlny tsunami jsou jevy, které obvykle vyvolává něco nenápadného, obvykle nevelké pohyby kontinentálních desek.

Katastrofy sice jsou efektní, přesto pouze ilustrují menší posun někde hluboko v základech světadílů, který je tou skutečnou změnou a obvykle je jenom součástí trendu, probíhajícího desítky tisíc a možná miliony let. Obdobné to je s politickými převraty, konflikty a skandály, které jsou často projevem něčeho jiného, hlubšího.

Pochopitelně neilustrují dlouhodobé geologické změny přesahující celé epochy, ale změny ve společnosti, které se měří v jednotlivých rocích, volebních obdobích, nejvýš v desetiletích. Exemplárním jevem se nedávno stala vládní krize, při níž se do konfliktu dostali sociální demokraté a hnutí ANO.

Spor o ministra financí, který byl sám na štíru s odvodem daní, vyvolala sociální demokracie a nakonec ho také vyhrála, i když se za hnutí ANO a jejího šéfa Andreje Babiše postavil prezident Miloš Zeman. O výsledku se obvykle říká, že ztratili všichni. Sociální demokracie přes strategický úspěch přišla o voliče, nějaké ztratilo také ANO, nejvíc však poklesla obliba prezidenta.

Úplně nejvýznamnější však byl pád důvěry v politiku, který zaznamenala agentura CVVM. Po vládní krizi klesla spokojenost na 10 procent, nespokojenost vyrostla na 67 procent. Propad byl hluboký, skoro na úroveň období před volbami v roce 2013, kdy politice nedůvěřovalo 70 až 75 procent lidí.

Není třeba připomínat, že tehdy byla nespokojenost mimořádně vysoká a že to vedlo k překvapivému volebnímu výsledku, který značně překopal politické poměry, na které jsme byli desítky let zvyklí. Objevily se nové strany a hnutí a zároveň se do značné míry rozpadla celá politická scéna.

Od té doby se poměry uklidnily, což bylo zásluhou pragmatické dohody mezi dvěma vítězi voleb, tedy sociální demokracií a hnutím ANO. Tato dohoda opět skryla pod povrchem trend, který mění polistopadovou společnost a který nedokážeme úplně dobře interpretovat. Přes tři roky jsme měli stabilní vládu, jejíž relativně klidné vládnutí patřilo k předpokladům mírného ekonomického růstu. Nebyla to velká sláva, minimálně na práci však byl klid.

Teď se zdá, že klidné časy skončily a že lidé jsou stejně podezíraví a nejistí jako někdy před čtyřmi lety. Pozoruhodnou ilustrací byl průzkum agentury Median, který ukázal, jak ubývá věrných voličů ANO i sociální demokracie a jak mnozí z nich hledají přístav jinde. Najednou má deset stran šanci vstoupit do sněmovny, přitom předpovídat budoucí koalici je jako věštit z letu ptáků.

Nadcházející volby se tak stávají opakováním či reparátem voleb minulých a uplynulé volební období jen odkladem skutečného rozhodnutí. Získat může ten, kdo na ty nejhlubší a dosud špatně formulované otázky dokáže odpovědět.

Zřejmě budou hodně obecné. Bude se rozhodovat o tom, jestli má Česko zůstat zastupitelskou demokracií, jestli se máme snažit udržet sociální stát, jestli stále patříme k Evropě a její unii, případně jak nastartovat ekonomiku uvízlou na mělčině laciné práce a použitých technologií.

Pokud se najde rozumná odpověď, mohou být tentokrát volby opravdovou cestou z nejistoty. V každém případě se podle volebního výsledku dozvíme, kam se posunuly základy české společnosti.