Rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení takzvaně ústavního zákona o rozpuštění sněmovny a rozhodnutí prezidenta o vyhlášení předčasných voleb je zajisté průlomový verdikt, které může významně přispět ke kultivaci demokratické kultury v naší zemi. A to možná paradoxně i zásluhou místy poněkud dosti vulgární medializace. Bylo totiž po dlouhé době jasně řečeno několik zásadních věcí.

Zaprvé soud jednoznačně prohlásil, že dodržování pravidel je pro fungování demokracie důležitější než cokoli jiného. Pravidla tedy nelze porušovat odvoláváním se na veřejný zájem, hospodářskou krizi, hrozící rozpočtové provizorium nebo na již vynaložené prostředky. Nehledě na to, že taková argumentace zněla z úst našich politiků značně licoměrně. Nikdo klupříkladu nebyl schopen vysvětlit, proč by měly být předčasné volby veřejným zájmem. Podle všeho jsou především zájmem těch politických stran, které se domnívají, že získají více mandátů, než v tuto chvíli mají. To je ale jejich politická kalkulace, která se může záhy ukázat jako zcela pochybná.

Ani poukazování na hrozící rozpočtové provizorium a obecně hospodářskou krizi neobstojí. Nic totiž politikům nebrání, aby rozpočet a krizi řešili již teď, pokud v sobě cítí tolik odpovědnosti, jak se nás snaží přesvědčit. Jejich skutky bohužel hovoří opačně. Když nedávno současný ministr financí konzultoval s vůdci obou nejsilnějších stran opatření, kterými by se dal snížít hrozící rekordní schodek státního rozpočtu, neměl ani jeden z nich sebemenší chuť se tímto problémem zabývat. Takže s tou odpovědností to nebude tak horké.

Druhé podstatné sdělení Ústavního soudu relativizuje našimi politiky šířené tvrzení, že parlament ztělesňuje vůli lidu a že si tedy poslanci mohou odhlasovat prakticky cokoli. Takové zjednodušení představuje heslo stejného druhu jako kdysi oblíbená poučka o tom, že svobodný trh vyřeší vše. Můžeme chápat, že v počátcích budování kapitalismu měla takové jednoduchá hesla svůj význam, časem jsme se ale mohli přesvědčit, že věci jsou trochu komplikovanější.

Řada expertů - včetně samotného předsedy Ústavního soudu - již uvedla řady příkladů, kdy tazvaná vůle lidu může být v rozporu s principy demokracie, které ústava garantuje, byť by takové zákony byly přijaty nejen ústavní většinou, ale třeba jednohlasně. Poslanci nakonec mohou v jakémkoli zájmu, třeba i v dobrém úmyslu, odhlasovat omezení volebního práva, omezení svobody projevu či třeba zákon o tom, že všichni muži musí nosit plnovous. Nakonec některé nápady samotného stěžovatele, navrhující třeba aby chodci mohli přecházet silnici jen ve skupinách, hovoří za všechno. Je třeba, aby tu existovala instituce, ke které se bude možné odvolat a takový zákon zrušit.

Důležitost verdiktu Ústavního soudu ještě víc potvrzují zuřivé reakce některých našich politiků nad tím, že se někdo opovážil protivit se jejich vůli. Již útoky předsedů sociální demokracie a komunistů, Paroubka a Filipa, učiněné ještě před verdiktem, nesvědčí o demokratickém smýšlení jejich autorů. Ke cti leadrů ODS budiž přičtěno, že se chovali uvážlivěji.

O to nebezpečněji zato zní temné hrozby vysílané z Hradu. Prezident dal bohužel průchod své obecné nevoli vůči přehnanému lpění nad dodržováním pravidel. Přitom vzhledem ke svému postavení i tradici prezidentského majestátu měl od počátku situaci spíš zklidňovat a aplelovat na rozum. Šel ale právě opačnou cestou a naléval pořádně oleje do ohně. Po rozhodnutí Ústavního soudu volá dokonce po omezení jeho pravomocí. Bohužel to není jediný případ, kdy prezident republiky ignoruje pravidla demokratické hry. Přitom jeho odmítání podepsat Lisabonskou smlouvu pro nás může mít velice závažné důsledky.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6